i wish for the last time

Monday at 18:00 | Kai. |  diary
Do prázdného pokoje vejdou dva lidé. Podle jejich fyzické podoby zdánlivě bratr a sestra.
Hnědovlasý chlapec se soustředěným výrazem a za ním nervózně se tvářící blondýnka. Patrně někoho hledají.
Zprvu se pouze rozhlíží, stojíc u dveří místnosti. Po chvíli však chlapec vkročí za práh, načež začne prohledávat místnost. Dívka ho nejistě následuje.
Najednou se blondýnka zadívá k velké posteli, která stojí kus od okna. Na malý moment váhá, ale nakonec se vydá směrem k posteli.
"Luke." Vyděšeně vydechne bratrovo jméno, s čímž se zničeně, se slzami v očích smáčejících její pomalu rudnoucí tváře sesune k zemi.
Jmenovaný rychle přeběhne místnost k posteli, kde se nakloní přes svou mladší sestru. Jakmile zahlédne to, co ji tak vyděsilo, okamžitě popadne mobil. Na zemi leží drobná černovlasá dívka, po rukou i nohou tenké hluboké rány. Levá ruka jí volně splývá podél těla, smáčená od krve, která se pomalu ale jistě vsakuje do sněhově bílého koberce.
Ne, nesmí jí ztratit, ne po tom, čím vším si už prošli.

Dva sourozenci sedí s rodiči v dlouhé stroze vybavené chodbě. Nemocnice. Proti lavičce, na níž všichni čtyři sedí, jsou velké bílé dveře s tmavou číslicí. Přejde několik minut. Stále se nic neděje. Matka se jen vyčerpaně opírá o svého manžela, který se naprosto s kamenným výrazem dívá před sebe. Černovlasý chlapec pouze nepřítomně hladí blondýnku ve vlasech, přičemž ona sedí pouze na půl s hlavou položenou na bratrových stehnech. Uplyne dalších několik minut a dveře se konečně bez sebemenšího zvuku otevřou. Vyjde muž v bílém plášti, zeptá se rodičů na pár otázek, poté jako kdyby to měl už nacvičené, promluví. "Stav vaší dcery je stabilizovaný. Ačkoliv ztratila poměrně mnoho krve, bude v pořádku. Pokud nenastanou nějaké nečekané komplikace, bez následků." Jakmile doktor domluví, sourozenci jen němě zírají, jako kdyby jim plně nedocházel význam slov, jejich matka se rozbrečí, kvůli čemu zaboří tvář do manželova ramene, který se stále neměnným výrazem sleduje doktora. Pouze stroze přikývne naznak, že pochopili.

Noc. Všude tma. Ticho v místnosti ruší pouze pípání přístrojů u postele, kde leží ona černovlasá dívka. Najednou sebou prudce trhne a otevře oči. Vydá tichý sten, po němž začne nechápavě těkat očima po nemocničním pokoji. Se smutným, až zdrceným výrazem sklopí hlavu do strany, jemně na chvíli přivře oči a zhluboka se nadechne, přičemž jí po tváři steče jedna jediná osamělá slza. Copak není šťastná, že žije? Že dostala druhou šanci?

V tom samém pokoji, jenž ve dne a už bez přístrojů sedí na posteli dívka napojená na kapačku. Ale není sama. Okolo ní sedí její rodina. Avšak místo opory se jí zejména ze strany otce dostane jen výčitek a křiku. "Jak můžeš být tak blbá, aby ses pokusila vzít si život? To si opravdu tak blbá? " Žena vedle něj, dívčina matka, mu konejšivě položí ruku na rameno, jenže on sebou trhne, zvedne se ze židle, s čímž naštvaně vypochoduje z místnosti. Matka se skloní ke své dceři, se slzami lesknoucími se v jejích jindy tak vesele zářících oříškových očích, políbí svou dceru. Poté se slovy, že je to vše těžké, opustí místnost. Jakmile se otočí, slzy spustí její oči a začnou líně stékat po bledých lících. "Promiň." Blonďatá dívka se rozbrečí. "Tohle je moc." Kousajíc si spodní ret skoro až do krve odběhne pryč na chodbu, odkud se zprvu ozýval mužský křik. Nyní už jen ženské vzlyky prolínající se s konejšivým mužským hlasem.

"Tak už běž!" Dívka na lůžku vyštěkne na svého bratra, aniž by mu věnovala jediný pohled.
"Ne." Šokovaně se otočí na chlapce, který se mírně usmívá. "Já tě v tom nenechám."
"Ale.." skousne si ret a vypadá, že každou chvíli začne také plakat. Chlapec jí jen položí ruku na její drobnou dlaň. "Jsi moje sestra. Už jsme spolu prošli tolika věcmi, že to s tebou nikdy nevzdám. Zvládneme to." Po tomhle malém proslovu ji jemně sevře v objetí. Černovláska se rozbrečí, ale on ji nepustí, jen jí jemně krouživými pohyby hladí po zádech, tak jako matky hladí svoje plačící děti.

Pokud je v takovéhle situaci ještě vůbec nějaká pomoc, je to jedině psychická opora od těch, na kterým nám záleží. Pokud tu nejsou oni, není skoro žádná šance na záchranu. Není proč. Proto věřím, že takhle má ona dívka šanci přežít. Pokud by ji v tuhle chvíli opustil i bratr, který při ní jako jediný zůstal stát, pravděpodobně by dopadla špatně. Ale je jen a jen na vás, jestli a jak si konec příběhu domyslíte.
 

letter to my future self

12. september 2017 at 18:00 | Kai. |  life goals
Uhm, takže ahoj já z budoucnosti. Doufám že už ty teenovské citoslovce nepoužíváš.
A taky doufám, že si se dost změnila. Jak fyzicky, tak psychicky. Že už nejsi ta naivní a ubohá holka.

Každopádně, víš co by mě upřímně zajímalo? Jestli se ti už nějakým zázračným způsobem obohatil hrudník. A taky jestli si už vyrostla. Protože momentálně jsem na tom tak, že si sundám spodní prádlo a prsa najednou zmizí společně s ním.

Určitě víš, že si studovala někde na základní škole. Dostala ses vůbec na střední? A co ta vejška, vykašlala si se na ní, viď? Věřím ale, že nejsi někde na pracáku. Ne, ale já věřím že si šikovná holka a stoprocentně si to zvládla. A máš svou ordinaci, náš malý sen. Pamatuješ?

Par dní nazpět, jsem začala hubnout. Tudíž se tě ptám. Vykašlala si se na to po měsící? Nebo po týdnu? Neříkej že ti to snad vydrželo. Víš že máš tu čokoládu strašně ráda, ale vzpomeň si na svých 58 kilo a chuť tě rychle přejde.

Furt se mě lidé ptají, jak to máš teď s klukama? Jak asi víš, teď v tuto dobu jsem šťastně zadaná. Zůstali jsme spolu? Nebo máš jiného? Nebo si se konečně odhodlala k holce? Tvá budoucí láska bude začínat na.. L, P nebo H. Uh, šťastné hledání. Máš to ještě těžší.

Jedna věc je mluvit ke svému budoucímu já a druhá věc je psát otázky někomu, kdo.. není. Prozatím.

Mám z tebe strach, že mě zklameš víc, než už si to dokázala. A zklameš ty, které miluješ. Snad to spolu zvládneme.



past n. 1

6. september 2017 at 18:00 | Kai. |  diary
- Udělala bys to?

- Co?

- No, změnila bys svou minulost?

- Ne, proč?

- Tvůj život nebyl a není hezký.

- To kurva není tvá věc.

- Prosím, nenadávej.

- Tak promiň.

- Ale třeba by to pak bylo lepší, kdyby jsi věděla, jak to dopadne, tak bys to mohla ovlivnit..

- No, ale mohlo by to bejt ještě horší a to přeci nikdo nechce a i přes všechny ty sračky, je to vlastně hezký. Nemám si na co stěžovat.

- Ale, ale.. tebe nezajímá, jaké by to bylo hezčí, jaké by to bylo?..

- Co jaký by bylo? Jaký by to bylo, kdybych se nechytla tamtěch? Jaké by bylo kdybych neprožila, to co se stalo? A jaké by bylo všechno to ostatní?

- Ano!

- To mě nezajímá, bylo by to třeba ještě horší, třeba bych už nebyla živá. Ne, chtít změnit minulost, není dobré řešení, s tou stejně nic neudělám a nemá cenu o tom přemýšlet.. Musím se soustředit na přítomnost a budoucnost.

- A víš, že máš pravdu. Vlastně jinak bych tě neznal a nemohl bych se tě zeptat na tuto otázku a možná by mi trvalo, déle pochopit, že ani já nechci měnit minulost a že jsem vlastně rád.

Možná chtěla ještě něco říci, ale jen se na sebe podívali a on jí zamával, otočil se na podpatku, se slovy: "Uvidíme se!" Nebyla si jistá zda to myslí vážně, možná se snažil zmizet, aby ho nikdo s ní neviděl..

Where to go next

Advertisement