17:51

31. may 2018 at 17:50 | Kai. |  about me
Už jen bezmocně ležím na zemi, usmrkaná, zadýchaná, jehličí mě píchá do nahých nohou. Slyším jen, jak mé srdce chce vyskočit z hrudníku.

Co teď? Má smysl pokračovat? Nechat tady všechny, zklamat je? Nejradši bych odešla bez jakéhokoliv slova. Občas mám pocit, že jsem úplně zbytečná. Všichni by se beze mě obešli. Nemusím tu být, proč taky? Občas chci jít a omlátit si něco o hlavu tak, abych se už neprobrala. Nikdy. Deprese mi ničí zdravý rozum a hlavně život. Zase přemýšlím nad těma hovnama, která se mě držela tak dlouho a já se jich na dobro zbavila. Myslela jsem si, že jsem se jich zbavila. Ale jsou tady. Proč? Proč nezůstala tam, kde do teď byla? Rok jsem o nich nevěděla, rok jsem strávila s úsměvem na rtech, rok jsem si mohla říkat, že jsem šťastná. Ale teď? Chtěla bych odejít pryč, ale nějaký smetí sebelásky mi to nedovolí. V tomhle případě bych chtěla být sobecká mrcha.

Nevím, kde se ve mně tyhle myšlenky berou.
V úterý jdu po dlouhé době ke 'cvokařce', zláme nademnou hůl jako ostatní. Včetně blízkých. Přijdu si, jak kdyby mi nedokázali pomoct, nechtěli mi nabídnout tu ruku, to objetí. Nepotřebuju, aby mi řekli, že to všechno bude dobré, protože nebude. Vím to já, víš to i ty. Potřebuju člověka, který semnou bude mít trpělivost a nevykašle se na mě hned po prvním pádu, jako většina. Podá mi pomocnou ruku i bez toho, abych si o ni řekla sama. Tenhle člověk mi v životě chybí. Existuje vůbec někdo takový? Jsem naivní a psychicky labilní sra.ka.

 

I've lost my mind, I do not know what's happening to me

13. may 2018 at 19:01 | Kai. |  about me
Konec depresivních sraček.

Sleduji, jak mizí moje poslední kousky mojí sebelásky a utápím se postupně v úzkostech a vlastním žalu. Naprosto zlomená svým vlastním osudem. Zhrzená sama sebou ze sebe leju další vlnu slz, co to je? Z mého života se stala troska. Když si vzpomenu, z čeho všeho jsem mohla mít radost, chce se mi opět plakat. Dokážu po takovém množství slz?

Odcházím z domu, obouvám boty, beru klíče. Musím si je brát, když se nechci vrátit? Najednou mě pohlcuje světlo pouličních lamp, pár hvězd jemně problikává na obloze a já se toulám dál v ulicích, co mlčí. To ticho je jedna z mála věcí, co mě dokáže uklidnit. Vítr mi zafoukal přímo do tváře, až se mi rozklepaly zuby. Mlčím - stejně se nezmůžu ani na půl slova.

Stíny se rozplývají na čerstvých kalužích a vítr mě najednou začíná spíše hladit. Pozitivní změna, nebo jen začnám propadat ještě více své úzkosti? Hladí a objímá mě. Náhle si začínám uvědomovat, jak moc mi chybí vřelý lidský dotyk. Jen ta myšlenka toho, že pláč mi začíná být bližší než mí přátelé. Mám já je ještě vůbec? Musím věřit, že ještě stále ano.

Jako by se mi vytratila všechna láska. Jediné, co miluji je moje přítelkyně, úzkost. Toulám se toulám, noha přes nohu, jakoby se každou vtěřinu s každým mým krokem vpřed střídala i nálada.

Takhle to má být?

Jsem jen malá porouchaná dušička,co hledá náplast na dobrovolně způsobené rány a doufá, že ji první déšť chladných slz nestrhne. Kde mám svou náplast?

Najednou jakoby mi zmizela důvěra v sama v sebe. Slza za slzou padá k zemi, tak jak to bývá. A už vím, že toho moc ve své krátké budoucnosti nezvládnu.

Vracím se domů, ale podbízí se mi otázka: "kde mám doma?"
Nemám doma.
Je to jen místo, kde musím trávit čas, s lidmi, kteří mě neberou takovou, jaká jsem nebo jsem chtěla být.
Jasný, to zoufalství v mojí duši, ukamenujte mě!
jen jsem chtěla žít po svém, ne trpět kvůli předsudkům.

Uhrančivý pohled. Provedla jsem něco?
A pravda, vždycky se u mě něco najde, není to tak? Za co mě odsoudili tentokrát?

NEZTRÁCEJ HLAVU, ŽIVOT JE JEN PEKLO, PAK UŽ JE JEN NEBE.



první máj

2. may 2018 at 13:33 | Kai. |  shits
Říkáš, že mě nikdy neopustíš, že tu vždy pro mě budeš.

Říkáš, že máš o mě starost.

Nenechal bys mě umřít? Vážně?

Ale já přece umírám.

Umírám vždy, když odejdeš.
Umírám vždy, když mě zabíjíš slovy.
Umírám vždy, když jsem ti lhostejná.
Umírám vždy, když si vzpomenu, jak to bylo dřív.
Umírám vždy. když se utápím v slzách a ty to ani nevíš.

Chtěla bych ti říct tolik věcí, kdybys poslouchal.

Ale vlastně vím, že tohle není to, co chci.

Hledám něco jiného.

Nic necítím. Vůbec nic. Ani trošku.

A já vím, že bych asi měla.

Ale přineseš mi vždy jen trochu klidu.

Aby jsi mi ho ráno zase vzal.

Přesto mi ubližuješ a je ti to jedno. Nezajímá tě to.

A i když bys mě nikdy nenechal umřít.

Jsi vlastně to, co mě rychle zabíjí.

~

Where to go next

Advertisement