nebuď ovce

Yesterday at 16:00 |  shits
Rozhořčení, které mě nutí k napsání tohoto článku, pomalu překračuje hranice. A takové emoce cítím jak ve škole, na ulici, tak i na internetu. Nejedná se o nic jiného, než o lidi, kteří nemají dost vlastní fantazie, odvahy, či něčeho úplně jiného a nechci se po tom ani pídit, že musí neustále okoukávat věci od ostatních a v naprosté přesnosti je aplikovat na sebe.


Zastávala jsem názor, že citát "každý je jiný", je jeden z nejpravdivějších, které na světě kdo řekl, jenže pomalu to pro mne ztrácí smysl a jak vidím, pro pár jedinců ho to ztratilo úplně.

Budeme mluvit o jedinci, dívce X, která ta tři kouzelná slova řekla nespočetněkrát, ale skutek utek, bez jediné váhy. Jakoby to říkala jen naprázdno a pro vyplnění přerušení mozkových aktivit. Tato dívka je jakýsi chameleon, který mění barvy podle toho, v jakém prostředí právě je a kterou barvu po ní společnost žádá, bez jediné známky inteligence. Barvy mění podle barev ostatních, protože chce být stejná na každý atom v těle. A moje otázka zní jasně: Proč to X dělá?

Snažím se již třičtvrtě roku najít odpověď a bez jediného záblesku naděje. A co je vlastně to nejhorší? Odnáším to já a zároveň jí lituji. Já, která se naprosto nespokojí se zapadnutím do davu. Neberte mě špatně, nebo třeba namyšleně, já jen nedokážu být ovce. Nedokážu být stereotypní, nevyčnívat a být stejná jako druhý člověk na planetě. Potřebuju mít svou svobodu, své místo ve světě, kde budu já, originál a nebudu mít kopie. Každý by měl být originální. Brát inspiraci, ale nekopírovat.

Prosím, dívko X, lichotíš mi, ale přestaň s tím.

Někdo nad tím mávne rukou a já to chápu. Myslím, že tak před rokem bych se člověku, jako jsem teď já, vysmála. Ono co to je? Pf, to musí být skvělé mít někoho, kdo má stejný vkus a styl, ale o tom to není. Není to zalíbení ve stejných věcech. Je to jako u malých dětí - "On to má, já to chci taky!". Hračka zůstává ležet, dokud o ní nemá další dítě zájem. A když, začnou se o ní strkat, prát, hádat. O hračku, která byla naprosté passé. A já se cítím jako to dítě, které tu krásnou starou hračku našlo a chtělo si hrát, ale on mi jí bere. Něco, co mě mělo dělat šťastnou.

Nevím, kolik z vás to třeba pochopí, nebo bude mít stejný pohled. Zním tu asi sobecky, nepříjemně a s nosánkem nahoru a za to se omlouvám. Opravdu tu nechci nikoho urážet, o to se opravdu nesnažím, jen říkám svůj názor.

Mějte se hezky,
adiós.
 

proslov k mému vnitřnímu já

20. july 2017 at 16:00 |  about me
Drahá.

Už mě pěkně štveš.
Projev mi trochu laskavosti, vstaň a jdi se na sebe podívat do zrcadla.

Co vidíš?

Mladou slečnu s vysokými ambicemi, sebevědomím a kontrolou nad svým životem?
Mladou slečnu s dlouhými řasami třpytícími se nad zářivým pohledem a
světlou rtěnkou podtrhující upřímný nefalšovaný úsměv?
Mladou slečnu, jenž tolik miluje pohádky a přenáší svoji lehkou naivitu a nápaditost do svého života?

Ne.

Vidíš malou ustrašenou trosku s fialovýma kruhama pod očima.
Krátkými hustými vlasy a ustrašeným, vyčerpaným a nemohoucím výrazem v bledé tváři.
Vidíš nemocnou trosku se slzami v očích.
Bez energie, bez snů, bez života.

Jsi šťastná? Tohle je ten sen, který jsi měla? Takhle vypadá ten pohádkový život, jenž sis vysnila?
Princeznou v hradu s honosným názvem nemocnice?
Princeznou bez překrásných šatů, jelikož jí žádné nepadnou?
Princeznou bez korunky s nožem v ruce?
Princeznou jenž se dívá na růžový svět skrz tmavá okna temného hradu?

A víš co? Dost už s těmi pohádkami!

Co vlastně chceš? Co si od toho slibuješ? Co vlastně čekáš?

Já chápu že řeči ohledně rodiny a dětí tě dvakrát nevzrušují a nebudí v tobě nejmenší známku motivace,
ale přece existuje nějaká alespoň malá vidina pěkného reálného života a budoucnosti sebevražedných sraček.

Nebo ne?
Ale jistěže!
Jen si to představ.

Cestovat po světě, objevovat krásy největších obchodních středisek. Vyplnit si dny od rána až do večera činnostmi, jenž ti budou přinášet radost. Brunch s výtečnou kávou a miskou plnou jahod s nejlahodnějším mascarpone. Och bože, jak já bych si dala jahody a mascarpone. A pak dopoledne strávené u koní. Před trenérem v nových rajtkách, s otěžemi v ruce. S tím tvým přeslazeným posedem a přirozeným projevem. Hned potom skvělé odpoledne, divoké a nebezpečné na raftech nebo poklidné na jachtě. Večer strávený u filmu v teplé posteli. A jako třešničku dne si dopřát výřivku se sektem a další miskou mascarpone a jahodami. Celá šťastná poté usnout v hedvábné volánkové postely s nebesy vedle nějakého překrásného bruneťáka.

Dobře.
Uznávám že to, že by takhle vypadal každý den tvého života bez krve, je reálné asi stejně tak jako život v poháce, ale, notak, zamysli se!
Nebyl by život s energií, smysluplnou náplní, sebevědomím a láskou přece jen hezčí než to, co je teď?
Vždyť tomu se ani nedá říkat život.
Když se tak nad tím zamyslím.
Možná to trochu jako pohádka je. Hororová.

Je to opravdu jako by jsi byla princeznou v pohádce.
Ovšem zakletou princeznou, v zakletém hradu.
Nešťastnou a nemohoucí.
A víš co je na té tvé pohádce nejhorší?
Žádný princ ani princezna tě nevysvobodí.
Ne, zůstaneš zakletá tak dlouho dokud nezemřeš.
Jsou to silná slova, ale jsou pravdivá.

Takže, drahá.
Buď prolomíš prokletou kletbu a vysvobodíš se z toho tvého pitomého temného hradu zpět do opravdové reality sama
a nebo umřeš ve své prokleté pohádce.

Psala jsem příběh.. Trhala jsem, plakala, polívala se krví. Potom můj příběh přečetl někdo, koho jsem neznala. Byla to zvláštní černá postava, která se přibližovala. Cítila jsem jí ale neviděla. Otáčela se.. a tak sem psala dál. Poté přišla blíž a začla číst. Víte co jsem si uvědomila? Byla jsem to .. Já plná strachu.. nenávisti a smutku. Tak jsem se zeptala: "Líbí se ti to?'

má plodová vodka

14. july 2017 at 16:00 |  shits
Zdálo se mi, že mě na veřejných záchodcích pochcal starý japonský úředník.
Mám tuze bohatý vnitřní život.


"Protože nejsi schopna milovat lidi, pouze situace."


"Jsme vedeni očekáváním smyslu. Apriori vnímáme svou existenci jako smysluplnou..."
Uh, tak to jo.
Jakože fakt?
"...A pokud ne, je něco v nepořádku a zřejmě bychom měli vyhledat odbornou pomoc."
Uh, tak to jo.

Facka od reality.

Jsem zajatcem subjektivního vnímání.

Potřebuji tě hlavně proto, abys mne držel nohama na zemi.

Myslím, že nechci být dobrá ve své depresi.

Myslím, že už se nechci snažit o to,
aby byl můj život "přinejmenším tak zábavný jako masturbace."

Asi jsem pochopila, že svoboda je především zodpovědnost.
Asi dospívám, hahaha.
Hahahahaha.

Jsem zavalena podněty, informacemi, emocemi a nestíhám je ani pojmout, natož zpracovat.
Nemohu mluvit, protože nemám jasno v tom, co si myslím,
a přesto mám pocit, že si myslím o tolik více než kdy jindy.

Uh.

"Svobodný můž nenarušuje svůj klid pocity opovržení a rozhořčení.
Čeká mě ještě práce na zvládání vlastních emocí."
I. D. Yalom - Problém Spinoza

Říkejme tomu důležité maličkosti.

Where to go next

Advertisement