long distance relationship

10. january 2018 at 19:59 | Kai. |  about me

Den za dnem usínáš sama.
A nemůžeš jít ze svým klukem jen tak do kina. Nebo jen tak ven.
Proto je každé rande jako malé světýlko mezi ostatními dny.
Světýlko, které přichází párkrát za rok.

Mimochodem každé rande je jako první rande. Trochu divné a trochu trapné.

Fotíš spoustu fotek, které si s ním vyměnuješ. Jen abys věděla, jak dneska vypadá.
Celé dny neslyšíš jeho hlas. A když ti někdy zavolá rozruší tě to, zvedne se ti tep.

Prakticky trávíš dny na facebooku, který nesnášíš.
Nesnášíš sociální sítě a miluješ je. Protože je to hlavní kontakt s ním.
Takhle s ním trávíš "společný" čas.

Jsi alergická na slovo "říkat" protože je to ve skutečnosti jenom "psát".
Nic si neřeknete, všechno si napíšete.

Někdy vyšleš do časoprostoru, větu, že ho miluješ.
Ale on si tu zprávu třeba ani v reálném čase nepřečte.
Může ji číst za několik hodin. Kdy ty budeš sedět a zírat do počítače a čekat nějako reakci.
Které se nedočkáš, protože v slzách usneš.

Často přemýšlíš a užíráš se, jestli je tak daleko a tak dlouho bez holky.
Jestli mu věříš, že tě znovu nepodvede. Pochybuješ o všem.

Žárlíš i na prodavačku v obchodu nebo na spolužačku ze školy.
Každý s ním tráví víc času, než ty.

Všichni okolo ti říkají, že jsi naivní.
Všichno okolo na tebe koukají jako na mimozemšťana.
Připrav se na to, že tě nikdo nepodpoří. Člověk v normálním vztahu vztah na dálku nepochopí.
Nikdo nebude vědět, kolik síly tě to stojí.

210 the best days with him.
 

second chance (?)

26. december 2017 at 16:31 | Kai. |  shits
Umíš si představit, že příjde den a on tu nebude?
Že ráno vstaneš a nepřečteš žádnou zprávu s textem, "dobré ráno, princezno".
Že večer budeš usínat s prázdným pocitem na duši, promočeným polštářem od slz.
Že přes den se nebudeš jen tak bezdůvodně usmívat, když ti přijde zpráva.

Nebude tu človek, který by tě vykoupil z toho pekla, z kterého tě vykoupil předtím.
Ten, který tě viděl s tím nejupřímějším úsměvem, ale i se slzami.
Ten, který tě viděl ráno odlíčenou, s neučesanými vlasy a nateklýma očima.
Ten, který tě viděl nejvážnější a zároveň i nejvíc dětinskou.

Nezachrání tě před zlými věcmi a lidmi tehdy, kdy to nejvíc budeš potřebovat.
Nebudeš se moct k němu schovat do náruče a cítit se, jako by jsi byla v bezpečí.
Nebudeš se moct k němu přitulit na veřejnosti ani v soukromí, líbat ho.
Nebudeš se moct k němu chovat jako by byl tvůj, protože už nebude.

Už nebude tvůj, bude patřít jiné šťastné, která si našla svoje štěstí, taky.
Budeš plakat, trápit se, bouchat do stěn, škrabat, křičet, řezat. No, nic z toho Ti nepomůže.
Velmi budeš chtít vrátit čas a zase ho objímat, být s ním a u něho, protože to bylo úžasné.
V ten moment si nadáváš, proč si byla tak hloupá a nechala si ho vzít, proč. Byl to osud?

Proto si prosím uvědomuj, jak konáš a co se svým konáním můžeš způsobit, jaké lidi ztratit.
Nevzdávej se lidí, které při sobě vždy chceš mít a nech je ve svém životě, už navždy.
Možná ti občas ublíží, ale nikdy to nebude bolet tak, jako by tě bolelo, kdyby najednou odešli a už se nevrátili.
Tak mi prosím neodcházej. Už zůstaň. Já budem tou nejlepší, jakou dokážu, jen mi dělej hezčí dny.
Podruhé si tě vzít už nenechám, snad.
Chci tvojí společnost, potřebuju jí. Potřebuju Tebe, ve svém životě. Ne málo, ale hodně.

rest in peace my love n. 3

21. november 2017 at 21:11 | Kai. |  shits
Cestu k sobě hledáme tak dlouho, že není možné, abychom se vůbec našli. A pokud se najdeme, zjistíme, že vlastně není o co stát...

Pánové, nasadili jste mi brouka do hlavy! Pár hloupých vět, možná byla dokonce jen jedna, a jak dokáží zamávat se mnou a s tím, co se mi celý den honí po kebuli. Ať to zní sebeneutrálněji, sere mě to vážně šíleně. Štve mne především opačné pohlaví a to, že si mě všímá. Zvykla jsem si, jo, kurva, teď budu za frigidní, ehm, jsem vulgární a je mi to jedno, píču, že je lepší být sám. Došlo mi totiž, že mezilidské vztahy nejsou nic pro mě a že většinou všechno zvořu.

Šíleně mě bolí hlava a bojím se, že umírám. Čekám na něco, čeho se vlastně ani dočkat nechci a vždy, kdy je ona věc tak blízko, jsem schopna udělat cokoliv, abych ji jen o pár hloupých dní oddálila. Sere mě, že sem nedokáži vše napsat tak, jak to je a že všechno musím šifrovat jen proto, aby náhodou někdo nenašel můj blog. Poslední kusy dobrého něčeho, co se malinko podobá člověku nenávratně mizí do ještě větší prázdnoty, než je momentálně v mojí hlavě. Mám pořád na něco chuť, takže pořád žeru a kynu. Jsem čímdál hnusnější a tak se mi vždy, když si vzpomenu na to, co by mohlo být a nebude (ne, to zrovna nemyslím), chce malinko zvracet. Vím, že pořád němůže být dobře, ale mám takový dojem, že mě to štěstí nepotkalo už pěkně dlouho, asi si je někdo vybírá za mě. nemám sílu pokračovat dál, jdu se pokusit umřít do mé postele.

Where to go next

Advertisement