love n.2

27. july 2018 at 21:19 | Kai. |  diary
Milovat, je dát tomu druhému to nejlepší, co můžeme.
Milovat, je myslet na toho druhého.
Milovat, je odpouštět.
Milovat, je umět naslouchat.
Milovat, je podpora v každé situaci.
Milovat, je věrnost.
Milovat, je věřit.
Milovat, je hladit, líbat a toužit po tom druhém.
Milovat, je ruka v ohni místo druhého.
Milovat je, když druhého přijmete se všemi vlastnostmi.

"Miluju tě", se neříká jen tak lidem na potkání. "Miluji tě" bychom měli říkat jen těm, kterým stoprocentně věříme, na kterých nám záleží, na které se můžeme spolehnout, pro které bychom položili život, pro které zůstaneme a obejmeme je, čímž překonáme spousty překážek.

V tomto spojení není jen láska, kterou můžeme jeden druhému dát, ale taky mnoho utrpení a zklamání. Málokdy člověk miluje opravdově a upřímně, jen si namlouvá skutečnost, aby tomu druhému neublížil. Láska je nádherná věc a není nic hezčího, než slyšet od někoho to pravé "miluji tě", i když to občas bolí.

Lásku musíme opatrovat jako oko v hlavě, strašně pak bolí, když se nedokážou překonat první nástrahy. MILOVAT je silné slovo, kdo ho vysloví nebo napíše, by si měl uvědomit, jestli to myslí vážně, hodně lidí to v dnešní době plácá jen tak do větru, což zrovna není nejlepší cesta, jenž si vybrali.

Milovat se nedá vyjádřit slovy, ale činy. Někdy si neumíme přiznat, že někoho milujeme, protože se bojíme dalšího zklamání. K milování patří láska, jenž se nedá přehlédnout. Láska je něco krásného, co prožijeme párkrát. Láska je jedinečná a nelze ji koupit. Pro někoho Milovat je jen slovem a pro někoho Milovat znamená všechno, co si kdy přál.

Milovat znamená mnoho.
 

love n.1

27. july 2018 at 21:05 | Kai. |  diary
Člověk za život potkal spoustu lidí, ale jen málo z nich zůstane ve vašem srdci. Když se ohlédnete zpět a projíždíte vzpomínku za vzpomínkou, záplava emocí vás donutí přemýšlet.

Když vzpomínám a postupně se přepracovávám přes všechny ranky, jizvičky a podobná zranění, říkám si, zda je vůbec možné doopravdy milovat Nepochopte mě špatně, prosím.
sama z vlastní zkušenosti vím, jaké to je, být v tom opojném víru emoci, kdy vás motýlci v břiše div nevynáší do stropu. Znám to, všechny ty nápady a maličkosti, kterými se snažíte člověku dokázat, jak je výjimečný. Sama si procházím půlnočím psaním milostné poezie, čekání v dešti, dokonalými polibky.

Posuňme se v procesu dál. Hádky. Slzy. Bolest. Konec. Nemá smysl to rozepisovat, věřte mi. Co se ale stane pak? Přemýšlela jsem nad tím a je to až děsivé. Člověk, který pro vás znamenal tak mnoho, se najednou stává jen jedním ze sedmi miliard a všechna vaše tajemství, vyznání lásky, mazlení a sledování hvězd si vezme s sebou. Nenávratně. Mnoho lidi je pak nuceno na danou osobu zapomenout, vymazat ji z mysli i ze života, nechat lásku odeznít.

Ptám se: Jde to?

Člověk jednou zapomene. Postupem času se k vám dostanou jiní lidé a zase se zamilujete. Nebo si to myslíte. Zase se usmíváte od ucha k uchu, kupujete vašemu protějšku čokoládu, šetříte na romantickou noc v cizině (o který jsem vždycky tolik snila) a jste šťastní.
Ale pak se objeví. Vzpomínka. Vrazíte do něj na ulici. Uvidíte někde jeho jméno nebo vám jen tak náhodou přijde na mysl A váš malý zaláskový svět se sesune jako domeček z karet pod náporem cihel.

Rozbuši se vám srdce. Hlavou vám proběhnou ty krásné chvíle jako upoutávka na romantický film a vy se bezděčně usmějete.
A pak přijde to tiché "sakra".

Jak se zbavit někoho, kdo je v srdci už napořád?

Ať už je důvod jakýkoliv, sami víte, že kdyby to bylo možné, okamžitě byste danou osobu brali zpátky. Ano, je to tak. Jak z této situace ven? Někdy je zkrátka pozdě bych honit. Někdy už to nejde vrátit zpět.

Dá se taková láska přebít jinou? Co když ale budu žít život s tím, že někde hluboko v srdci miluji někoho jiného?

Někoho jedinečného.
Někoho, kdo se naučil být šťastný i beze mě.
Někoho, kdo se už nevrátí.

A když nad tím přemýšlím, dochází mi, že většinu času jsem doopravdy nemulovala. Možná jsem byla poblázněná, ale milovala jsem? Ano i ne. Jen teď nevím, jak přestat. Házela jsem kluky do škatulky jménem láska, do které však celou dobu patří jen ten jediný. Ať už ostatní byli cokoliv, tohle je to pravé.
A možná právě proto je tak těžké to nechat jít.
Kdo ví, jestli toho budu schopna.



17:51

31. may 2018 at 17:50 | Kai. |  about me
Už jen bezmocně ležím na zemi, usmrkaná, zadýchaná, jehličí mě píchá do nahých nohou. Slyším jen, jak mé srdce chce vyskočit z hrudníku.

Co teď? Má smysl pokračovat? Nechat tady všechny, zklamat je? Nejradši bych odešla bez jakéhokoliv slova. Občas mám pocit, že jsem úplně zbytečná. Všichni by se beze mě obešli. Nemusím tu být, proč taky? Občas chci jít a omlátit si něco o hlavu tak, abych se už neprobrala. Nikdy. Deprese mi ničí zdravý rozum a hlavně život. Zase přemýšlím nad těma hovnama, která se mě držela tak dlouho a já se jich na dobro zbavila. Myslela jsem si, že jsem se jich zbavila. Ale jsou tady. Proč? Proč nezůstala tam, kde do teď byla? Rok jsem o nich nevěděla, rok jsem strávila s úsměvem na rtech, rok jsem si mohla říkat, že jsem šťastná. Ale teď? Chtěla bych odejít pryč, ale nějaký smetí sebelásky mi to nedovolí. V tomhle případě bych chtěla být sobecká mrcha.

Nevím, kde se ve mně tyhle myšlenky berou.
V úterý jdu po dlouhé době ke 'cvokařce', zláme nademnou hůl jako ostatní. Včetně blízkých. Přijdu si, jak kdyby mi nedokázali pomoct, nechtěli mi nabídnout tu ruku, to objetí. Nepotřebuju, aby mi řekli, že to všechno bude dobré, protože nebude. Vím to já, víš to i ty. Potřebuju člověka, který semnou bude mít trpělivost a nevykašle se na mě hned po prvním pádu, jako většina. Podá mi pomocnou ruku i bez toho, abych si o ni řekla sama. Tenhle člověk mi v životě chybí. Existuje vůbec někdo takový? Jsem naivní a psychicky labilní sra.ka.


Where to go next

Advertisement