August 2017

*stydlivě se přihlásí.* Jo, žiju.

31. august 2017 at 18:00 | Kai. |  shits
Znáte ten pocit, když chcete odeslat článek ale blog vám na to odpoví: "Text článku nesmí být prázdný."
Jo, znám ho moc dobře.
A jo. jsem zde.
To to dalo zabrat.

Nikdy. To je dlouhá doba. Nikdy. Nahání trochu strach. Už nikdy? Je mi z toho smutno. Proč nemůže být zase někdy? Nechci nikdy.

Ano, taková představa ve mně vyvolává smutek. A myslím, že nejsem sama. Už nikdy zkrátka nebude to, co bylo. Jsem v nějakém divném rozpoložení a vbíhají mi slzy do očí. Já to tak nechci. Nikdy se mi nelíbí. Ale nezměním to. Už to tak prostě je. A nebo ne, ale my si to neuvědomujeme. Kdo ví.
Měli bychom si víc užívat život. Nehnat se tolik za.. něčím. Bůh ví, co to je. Stačí jen zpomalit. Víc věcí si uvědomíme a práce, škola a jiné starosti, povinnosti pak půjdou snáz. Nebudeme z nich tolik vystresovaní. Ale je to těžké. Okolí nás stejně strhne a budeme se hnát za tím něčím.

Zkuste někdy, až půjdete cestou, kudy chodíte denně, se zastavit, opřít se o zídku, posadit se na lavičku nebo do trávy a zvednout hlavu k obloze. Znáte vůbec tenhle pohled? Udělali jste to někdy? Ptáte se proč? A proč ne?


one more time

14. august 2017 at 18:00 shits
Krásný letní večer.. Dlouhé dny a venku plno lidí, děti, mladí i staří.. Všichni se dobře baví.. Každý po svém.

Uvnitř panelového domu nad parkem v jednom z bytů sedí na koupelnovém okně mladá dívka.

Proč nešla ven? Co ji tu drží v tuhle dobu?

.. zvoní na konec hodiny. Studenti vyrazí ze tříd. Pro dnešek už všichni opouští stěny učeben a mizí za letními radovánkami.
Mezi posledními jde i ona dívka. S nikým se nebaví.
Nechce? Nebo se nechce nikdo bavit s ní? Vypadá ale, že je s absencí konverzace spokojená. Co chvíli si popotáhne kraťasy trochu níž a jakoby nevědomky, vlastně už ze zvyku, si přejede po ruce.
Skrývá snad něco?

Kdyby se nyní někdo podíval blíž, viděl by, že ji po tvářích stékají slzy. Dívá se před sebe, ale nevypadá jako osoba sledující něco před sebou. Její pohled však občas sklouzne někam dolů. Na nohách ale nedrží žádný předmět ani zvíře. Aby člověk zjistil, co jí přijde tak zajímavé na jejích nohách, musel by stát přímo s ní v místnosti.
Na stehně má plno již zhojených jizev. Jak se tam asi dostaly?

.. Je to ona. Pravděpodobně její přibližně o rok mladší verze.
Skrývá se v záchodové kabince, na tvářích zaschlé cestičky od slz a jedna z nich na ještě nedokončené cestě stéká po její pláčem zrudlé tváři.
Kap. Poslední slza dopadla na podlahu malé kabinky.
Ale není jedinou tekutinou, která teď pomalu zasychá u dívčiných nohou.
Spolu s ní tam jsou ještě malé červené fleky, takové maličké loužičky. Krev.
Mezi tichými, takřka neslyšnými vzlyky dívka zašeptá.
"Už nikdy víc."

Mezi starými jizvami se však, v rozporu s jejími tehdejšími slovy, skví tenká rudá čára.
Rozhodná a pevná linka jako zářez provedený lékařem, když při operaci použije skalpel.

Co ji k tomu počínání vede? Svěří se někomu?
Podaří se jí přestat dřív, než bude pozdě?

To nikdo neví. Protože každý jsme strůjcem vlastního osudu.

Proč jí ale někdo trochu nepomůže, nepopostrčí správným směrem?

To by to musela někomu říct, alespoň naznačit.

To by si ale sama musela uvědomit, co dělá.
Nikdy totiž nepomůžeš nikomu, kdo to sám nechce.

Ani kdybys byl ten nejučenější psycholog světa.


anxiety

1. august 2017 at 16:00
Nikdy to nepřestává a táhne vás to ke dnu. Nedokážete s tím nic udělat, nezvládáte se zlepšovat a strach vám to ani nedovoluje. Vaše myšlenky vás děsí, stejně tak vaše budoucnost, neboť každý den vám hlavou proběhnou věty jako "Kam se s tímhle dostanu?". Jste spokojeni a zároveň chcete změnit svou osobnost. Říkáte si, že to jste prostě vy a máte to rádi, ale druhý den byste dali vše za to, abyste mohli žít normálně. Děsí vás to. Přebývá to ve vás a živí na negativních zkušenostech, neúspěších a strachu. Roste to každý den a užírá vás zevnitř kousek po kousku. Pomalu získává kontrolu. Svazuje vám to ruce, zatemňuje oči. Snažíte se s tím bojovat, ale pomalu prohráváte.