anxiety

1. august 2017 at 16:00
Nikdy to nepřestává a táhne vás to ke dnu. Nedokážete s tím nic udělat, nezvládáte se zlepšovat a strach vám to ani nedovoluje. Vaše myšlenky vás děsí, stejně tak vaše budoucnost, neboť každý den vám hlavou proběhnou věty jako "Kam se s tímhle dostanu?". Jste spokojeni a zároveň chcete změnit svou osobnost. Říkáte si, že to jste prostě vy a máte to rádi, ale druhý den byste dali vše za to, abyste mohli žít normálně. Děsí vás to. Přebývá to ve vás a živí na negativních zkušenostech, neúspěších a strachu. Roste to každý den a užírá vás zevnitř kousek po kousku. Pomalu získává kontrolu. Svazuje vám to ruce, zatemňuje oči. Snažíte se s tím bojovat, ale pomalu prohráváte.




Určitě jste hodně krát už slyšeli něco ve stylu "Mám ve svém těle démona." a já musím říct, že to je nejlepší vyjádření, jaké můžu použít. Nehraju si tu na depresivní holčičku, jen vám to chci vysvětlit. Ti, co to neznají, to ale podle mě stejně nepochopí.

Slýcháváte jen narážky, i ty nevyřčené. Hlavou vám proplouvají myšlenky ostatních a snažíte se jen soustředit na svoje. Cítíte pohledy, i když se nikdo nedívá. Slyšíte smích mířený na vaše chyby. Bloumáte nad tím celý den. Co dělám špatně? Stojím nakřivo? Dnes se tvářím divně. Smekla se mi noha. Každý to viděl. Co když nebudu mít drobné? Co kdyz mi to upadne? Nepůjdu radši jinou cestou? Autobusem?! Tramvají?! Přisednout si?! Já si postojím. Ale takhle na mě každý vidí. Co když zabrzdí a já upadnu? Nebudu se hlásit. Ať se nezeptá mě, prosím.

Je těžké vyjadřovat, jak se cítím v jistých situacích. Pro lidi je to těžké pochopit a já nechci, aby došlo k nějakému nedorozumění, ale nevím jak to zformulovat, aby to bylo k pochopení. Pocity, co cítím jsou blízké k úzkosti, stresu, strachu, mdlobám, zkaženému žaludku a panice v jednom okamžiku na jednou. Kdykoliv máte platit u pokladny, máte jít do školy, najíst se v jídelně, jit po ulici plné lidí a nedej bože jet MHD! Radši si každý den do školy vyrazím dřív a těch 25 minut se projdu. I těch 35 minut chůze na nádraží z intru zvládám, přestože těch lidí potkám hrozně moc, ale autobusem opravdu ne a tramvají už vůbec. Vadí mi to, ano. Jsem slabá, nesnažím se zbavit strachu. Já to vím, ale je to těžký. Možná nebudete chápat můj strach, však kdo by se bál jen dát peníze u pokladny a jít pryč? Ale co když mi ty peníze vypadnou z ruky? Co když nebudu mit dostatek peněz? Co když se mě na něco zeptá a já jí neuslyším? Budu se muset zeptat. Co když v té frontě překážím? Stojím vůbec ve správné frontě? Tolik myšlenek mi proběhne hlavou jen kvůli zaplacení v obchodě.

Sociální fóbii musíte překonávat, jinak roste. Už se tolik nebojím jezdit městskou hromadou domů. Dokážu dojít sama do školy a zpět. Jsou to situace, které musím přetrpět, nešlo to jinak, ale stále nemám odvahu na jiné věci, které nejsou tak podstatné. Ale snažím se, chci zkusit autobus. Mám jen jedno přání - zastavit to. Ať to jde pryč a už se to nevrací, protože já to nechci.

Abych to také uvedla na pravou míru, není to to samé, jako být stydlivý. Zároveň může být sociofobik i velmi hovorný, přátelský. Já mám ráda svůj malý okruh skládající se z rodiny a dvou přátel. A stačí mi to, je to dostačující. Někdy bych třeba ráda šla na rodinnou oslavu nebo se jít někam pobavit, ale nenašla jsem odvahu. Koncerty mi kupodivu tolik nevadí, pokud už jsem pod vlnou adrenalinu a hraje hudba.

Když jsem mluvila o strachu ze své budoucnosti, je to hlavně z toho důvodu, že společnost je více nakloněna extrovertním lidem. Lidem, kteří se nebojí křičet. A já, introvertní samotářský sociofobik to nebude mít lehké. Bojím se, že kvůli svému strachu skončím špatně. A to mě vede kupředu. Pomalu, ale i ten autobus je fajn, no ne? Už teď to vidím černě, můj strach ovlivňuje i výkony ve škole. Ráda se učím a obor mě zajímá, ale nedokážu se přihlásit, nedokážu odpovědět na úkol a odprezentovat svou práci už vůbec ne. A takhe se hromadí špatné známky.
 


Comments

1 cosmetic-world | Web | 1. august 2017 at 16:34 | React

Podle mě je těžké překonávat svůj strach,takže se nedivím,že se chováš takto😀 Já mám taky strach z hodně věcí a pronásleduje mě to taky,ale ono se to lehce řekne zbavit se strachu ale udělat ty kroky ke zbavení je těžké😀 snad se ti to někdy povede😄

2 psychopathic-rainbow | Web | 2. august 2017 at 23:39 | React

Jej...
strach je přece úplně normální. Je fajn ho překonávat, časem...Hlavně se do ničeho nenutit.

Být sám sebou, pracovat na sobě, mít se rád - nebo se alespoň o to pokusit...v tom je podle mě to kouzlo :D

Asi nevím, jaké to je mít sociální  fobii, ale myslím, že už jsem taky zažívala něco podobného...

Zkus to nevzdat a neodsuzovat se za to. Dneska je to takhle, a za pár let se tomu třeba budeš smát.:)

3 n. | Web | 3. august 2017 at 16:53 | React

keďže som takisto veľký introvert, viem sa presne stotožniť so všetkým, čo je v tomto článku napísané.
to, že tomuto svetu dominujú extroverti je pravda, pociťujem to aj v škole, kde na niektorých hodinách prebiehajú diskusie na rôzne témy, ale ja sa nedokážem zapojiť aj keď mám čo povedať, jednoducho mi to moje introvertné ja nedovolí. Často ma učiteľky označujú za neaktívnu, lenže keby boli aspoň trochu viac empatické, pochopili by problém nás plachých introvertov.

4 darksoul | Email | Web | 3. august 2017 at 20:33 | React

I'm so sorry. Honestly.

Nechci ze sebe dělat úplného antisociálního člověka, ale kdybych tohle někde našla napsané před dvěma roky, krvácela bych pochopení a spřízněnost. Všechny ty otázky, všechna úzkost a strach, všechny ty pochyby. Bylo to zdrcující.

Teď je to lepší, neřeknu ti, jak se to stalo, ani kdy, možná pár přáteli, kteří se se mnou začali bavit přes mou nepříjemnou, tichou povahu, možná jsem nabyla trochu sebedůvěry nuceným začleněním do nového prostředí (intr si přeci jen vynutí určitou dávku samostatnosti), taky pomohla změna stylu - oblékat se do černé a nosit pevně spojené rty a nepřátelské oči: připadala jsem si méně zranitelná, "Jen se koukejte, zabiju vás pohledem." A pouštím dovnitř jen ty, co se nebojí masky.
Pochyby o sobě nezmizí úplně, musíš najít svůj lék, nebo někoho kdo ti nenuceně lék nabídne, sám o tom ani nemusí vědět.

5 nika | Web | 11. august 2017 at 18:13 | React

No sakra, jak já ti rozumím. A obdivuju, že o tom dokážeš psát, vůbec popsat, co se ti děje. Já to prostě nedokážu vysvetlit, možná taky ze strachu, že to nikdo nepochopí, proto radši nemluvím. Lidi řeknou "ale vždyť se s náma normálně bavíš, to není sociální fobie". Bavím se s lidma, který znám, ale jak říkáš, něco zaplatit, na něco se zeptat. To je peklo.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.