one more time

14. august 2017 at 18:00 |  shits
Krásný letní večer.. Dlouhé dny a venku plno lidí, děti, mladí i staří.. Všichni se dobře baví.. Každý po svém.

Uvnitř panelového domu nad parkem v jednom z bytů sedí na koupelnovém okně mladá dívka.

Proč nešla ven? Co ji tu drží v tuhle dobu?

.. zvoní na konec hodiny. Studenti vyrazí ze tříd. Pro dnešek už všichni opouští stěny učeben a mizí za letními radovánkami.
Mezi posledními jde i ona dívka. S nikým se nebaví.
Nechce? Nebo se nechce nikdo bavit s ní? Vypadá ale, že je s absencí konverzace spokojená. Co chvíli si popotáhne kraťasy trochu níž a jakoby nevědomky, vlastně už ze zvyku, si přejede po ruce.
Skrývá snad něco?

Kdyby se nyní někdo podíval blíž, viděl by, že ji po tvářích stékají slzy. Dívá se před sebe, ale nevypadá jako osoba sledující něco před sebou. Její pohled však občas sklouzne někam dolů. Na nohách ale nedrží žádný předmět ani zvíře. Aby člověk zjistil, co jí přijde tak zajímavé na jejích nohách, musel by stát přímo s ní v místnosti.
Na stehně má plno již zhojených jizev. Jak se tam asi dostaly?

.. Je to ona. Pravděpodobně její přibližně o rok mladší verze.
Skrývá se v záchodové kabince, na tvářích zaschlé cestičky od slz a jedna z nich na ještě nedokončené cestě stéká po její pláčem zrudlé tváři.
Kap. Poslední slza dopadla na podlahu malé kabinky.
Ale není jedinou tekutinou, která teď pomalu zasychá u dívčiných nohou.
Spolu s ní tam jsou ještě malé červené fleky, takové maličké loužičky. Krev.
Mezi tichými, takřka neslyšnými vzlyky dívka zašeptá.
"Už nikdy víc."

Mezi starými jizvami se však, v rozporu s jejími tehdejšími slovy, skví tenká rudá čára.
Rozhodná a pevná linka jako zářez provedený lékařem, když při operaci použije skalpel.

Co ji k tomu počínání vede? Svěří se někomu?
Podaří se jí přestat dřív, než bude pozdě?

To nikdo neví. Protože každý jsme strůjcem vlastního osudu.

Proč jí ale někdo trochu nepomůže, nepopostrčí správným směrem?

To by to musela někomu říct, alespoň naznačit.

To by si ale sama musela uvědomit, co dělá.
Nikdy totiž nepomůžeš nikomu, kdo to sám nechce.

Ani kdybys byl ten nejučenější psycholog světa.
 


Comments

1 darksoul | Web | 14. august 2017 at 21:23 | React

Na levé ruce mám rozmístěno několik stejných jizev, především na bicepsu, aby nebyly tak vidět. Dvě tak hluboké, že "se s nimi mělo jít do nemocnice a sešít je" jak řekla moje máma při konverzaci, kde jsem jí podsunula výmluvu, že pochází z železného plotu, na který jsem spadla. Nemůžu uvěřit, že té lži všichni věří. Nebudu si na nic hrát, neměla jsem opravdový, hluboký depresivní důvod, proč to udělat. Jen jsem nenáviděla své tělo, tak proč si ho neponičit ještě víc? Lituju toho, ale je tak snadné o tom lhát. A teď už bych to neudělala.
Doufám, že netoužíš zemřít. Jako doopravdy, studeně, rozpadle zemřít žalem. Přežij to tady, i když tu není nic co by ti k tomu křičelo důvody. Jednou, přísahám, si řekneš, že jsi chtěla tolikrát zemřít, ale teď chceš z nějakého podivného důvodu přilnout k životu.

2 Džejní | Web | 15. august 2017 at 10:28 | React

tiez mam jazvy na nohach, aj ked nie prilis hlboke ani prilis viditelne. aj ked na slnku, ked mi je teplo ich vraj vidno celkom dost. ja sa tym prilis nechcem zaoberat, pretoze sa potom dostanem do viru myslienok, ze preco som si ich vlastne spravila. taktiez ked sa pozriem na svoje ruky, vidim roztrusene jazvy vsade mozne, tie tohtorocne este dufam, ze sa trochu poddaju a nebudu take viditelne. netusim, ci to este niekedy spravim, fakt mam niekedy pocit, ze nedokazem ovladat sama seba a to, co robim.
s tym, ze clovek si sam musi uvedomit, co vlastne robi, mas uplnu pravdu. aj niekto nechce, aby mu niekto pomohol, tak sa toho vela neda spravit. musime sa sami rozhodnut, ze chceme tuto cast seba zmenit, prestat so sebadestrukciou a sustredit sa na to, ze zajtrajsky mozu byt krajsie, ak im to dovolime. dovtedy sa nadalej topime v ciernave, z ktorej nevidime vychodisko, aj ked mozno iba staci otvorit usta a niekomu sa konecne zdoverit. prajem ti vela sil <3

3 nika | Web | 18. august 2017 at 22:04 | React

"Nikdy totiž nepomůžeš nikomu, kdo to sám nechce." - tohle je tak šíleně pravdivá a smutná a emocionální věta. Je to hrozná bezmoc, když si člověk uvědomí, že i když chce někomu strašně pomoct, vlastně nemůže. Každej si ve výsledku stejně musí pomoct sám, musí chtít.
Každopádně tohle není řešení. Možná to pomůže, na chvíli, ale není to pak ve výsledku horší? Máš jenom další věc, kterou musíš skrývat. A jizvy se skrývají mnohem hůř, než něco, co máš v hlavě. Je tolik jinejch cest. A ubližovat si ještě fyzicky určitě ta správná cesta není. Je to pak ještě mnohem horší.

4 Butty♥ | Web | 26. august 2017 at 17:20 | React

tyhle emocionální články jsem kdysi strasne rada cetla. Tedka mi trochu z nich běhá mráz po zadech. Pěkně jsi to napsala, mas talent :-)

5 born-fit | Email | Web | 28. august 2017 at 12:39 | React

krása <3 <3 taketo články az mam zimomriavky

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.