September 2017

život introverta?

24. september 2017 at 19:20 | Kai. |  about me
Osobně se považuji za introverta. Nejen sama, ale i okolí to o mně tvrdí. Popravdě, někteří mi dokonce říkají asociál, ale to mi přijde trochu přehnané. Jsem si jistá, že spousta lidí, co navštěvuje můj blog, jsou také introverti, protože celkově na mě většina blogerek takto působí, takže mi určitě aspoň u některých bodů dáte za pravdu.
Tak, to by bylo na úvod. Pusťme se tedy rovnou do toho.

1. Mlčení je naprosto v pořádku
Nepřijde mi nijak trapné nebo tak, když třeba sedím v autobuse s kamarádem, chvíli si povídáme a pak nastane "trapné ticho". Pro mě je tak nějak mlčení přirozenější jak mluvení a vůbec mi nevadí. Proto se třeba ani povětšinou nesnažím znovu navázat konverzaci.

2. Ne, nejsem naštvaná
Spousta lidí si myslí, že jsem se na ně nějak naštvala jen proto, že jim třeba odpovím jen přikývnutím nebo krátkou odpovědí. Není to tak. Prostě jsem jen stručná a nepovažuji za důležité, abych mluvila víc.
Stejně tak to dopadá, když přemýšlím a mám naprosto neutrální výraz. To je můj přirozený obličej, prosím, nemůžu za to, že působím naštvaně. Neberte si to tolik osobně.

3. Nevadí mi být sama
Někteří si nedokáží představit, že by strávili jediný den osamotě, aniž by promluvili s jediným člověkem. Já takto trávím klidně i celý víkend. A vůbec mi to nevadí. Neznamená to totiž, že bych byla osamocená. Ráda si pobudu sama u seriálu a nevytáhnu paty z domu, mluvím jenom se psem a jsem spokojená.


4. I já někdy mám potřebu jít mezi lidi
Jsem sice ráda sama, každopádně i já někdy mám chuť vyrazit ven s přáteli, občas dokonce na nějakou oslavu nebo tak. Řekla bych, že tolik času, co chtějí extroverti strávit s lidmi, potřebují introverti strávit sami a naopak.
Co z toho plyne? Nezavrhujte mě a zvěte mě ven nebo někam. Někdy vás možná odmítnu, ale někdy budu hodně ráda. Záleží podle mé momentální nálady. A opět, neberte si to nijak osobně.

5. Promiň, že na tebe tak zírám
Pozorování lidí patří k mým koníčkům. Nejen jako inspirace do povídek, ale ráda obdivuji pěkné líčení, krásnou barvu vlasů nebo zářivé oči. Přemýšlím, co asi vedou za život a tak. Taky mnohdy, když zrovna nemám sluchátka, odposlouchávám cizí rozhovory. Já vím, že se to nemá, ale když ty lidi neznám, nikomu to přece neublíží.
Ale nepleťte si to s navazováním očního kontaktu. Má to probíhat "na tajňačku". Ani když s někým mluvím, tak se mu pořádně nedívám do očí. Prostě to nedokážu, přijde mi to hrozně nepřirozené.

6. Potřebuju víc osobního prostoru
Když u mě někdo stojí blíže jak půl metru u přátel a tak metr u známých či cizích, musím trochu poodstoupit. Dělám to automaticky, není mi to příjemné. Stejně tak mě prosím neobjímejte jen tak zničehonic, bez jakéhokoli důvodu nebo aspoň varování. Nepovede se vám to.


7. Jakmile budu mít co říct, řeknu to
Pokud budu chtít říct, co si myslím, řeknu vám to. Ale pokud mě k tomu budete nutit, moc vám toho nepovím. Je to jednoduché. Protože na mě zbytečně strhnete pozornost, když se mě ptáte na názor. Věřte mi, já se ozvu, jestli budu chtít. Jde o to, že si všechno promyslím, mnohdy si věty přesně zformuluji dopředu, a pokud to bude důležité, pak promluvím. Dost lidí plácá blbosti, protože nad tím tolik nepřemýšlí. Já raději budu mlčet, než abych řekla hloupost.

8. Raději píšu než volám nebo mluvím
Nevolejte mi. Proč nestačí poslat SMSku? Nebo napsat na facebook? E-mail? Jen ne volat. Nebo dokonce mluvit face-to-face. To je na mě moc velká interakce, kterou si dovolím jen se svými nejbližšími.
A nejhorší jsou neznámá čísla! Raději budu o hladu, než abych zavolala a objednala pizzu. Písemná domluva je pro mě mnohem přijatelnější, aspoň se nijak nezakoktám, všechno si lépe promyslím a není to na mě prostě takový tlak.

9. Většinou mi nevadí jenom poslouchat
Klidně pořád něco mluvte, nevadí mi to. Je mi to příjemnější, než abych musela mluvit já. Jasně, občas chci třeba taky něco přihodit, ale nebojte, nebudu váš monolog přerušovat moc často. Co vám chci říct, vám řeknu v prvních pěti minutách naší konverzace a pak už můžete mluvit, o čemkoli chcete vy.

10. Miluju diskuzi o vážných a hlubokých tématech
Nebojte se se mnou mluvit o tajemstvích vesmíru, o svých nejtajnějších přáních a snech nebo o tom, zda jste pro či proti potratům. Je velká pravděpodobnost, že už jsem o tom někdy přemýšlela a zajímá mě váš pohled na věc.


11. Občas se ptám na dost zvláštní věci
Hodně přemýšlím. Fakt hodně. O všem. Takže se vůbec nedivte, když se vás zničehonic zeptám:
"Co když všichni vidíme jinak barvy, ale nevíme o tom, protože je nazýváme stejně? Třeba je tvoje modrá moje červená!"
"Je znaková řeč stejná pro všechny země? Jakože by se hluchý Čech a hluchá Španělka domluvili?"
"Kdyby se mořská pana pářila s kentaurem, co by z toho vlastně vzniklo?"
A je mi úplně jedno, že jsme se zrovna bavili, kam si půjdeme dát oběd.

i wish for the last time

18. september 2017 at 18:00 | Kai. |  diary
Do prázdného pokoje vejdou dva lidé. Podle jejich fyzické podoby zdánlivě bratr a sestra.
Hnědovlasý chlapec se soustředěným výrazem a za ním nervózně se tvářící blondýnka. Patrně někoho hledají.
Zprvu se pouze rozhlíží, stojíc u dveří místnosti. Po chvíli však chlapec vkročí za práh, načež začne prohledávat místnost. Dívka ho nejistě následuje.
Najednou se blondýnka zadívá k velké posteli, která stojí kus od okna. Na malý moment váhá, ale nakonec se vydá směrem k posteli.
"Luke." Vyděšeně vydechne bratrovo jméno, s čímž se zničeně, se slzami v očích smáčejících její pomalu rudnoucí tváře sesune k zemi.
Jmenovaný rychle přeběhne místnost k posteli, kde se nakloní přes svou mladší sestru. Jakmile zahlédne to, co ji tak vyděsilo, okamžitě popadne mobil. Na zemi leží drobná černovlasá dívka, po rukou i nohou tenké hluboké rány. Levá ruka jí volně splývá podél těla, smáčená od krve, která se pomalu ale jistě vsakuje do sněhově bílého koberce.
Ne, nesmí jí ztratit, ne po tom, čím vším si už prošli.

Dva sourozenci sedí s rodiči v dlouhé stroze vybavené chodbě. Nemocnice. Proti lavičce, na níž všichni čtyři sedí, jsou velké bílé dveře s tmavou číslicí. Přejde několik minut. Stále se nic neděje. Matka se jen vyčerpaně opírá o svého manžela, který se naprosto s kamenným výrazem dívá před sebe. Černovlasý chlapec pouze nepřítomně hladí blondýnku ve vlasech, přičemž ona sedí pouze na půl s hlavou položenou na bratrových stehnech. Uplyne dalších několik minut a dveře se konečně bez sebemenšího zvuku otevřou. Vyjde muž v bílém plášti, zeptá se rodičů na pár otázek, poté jako kdyby to měl už nacvičené, promluví. "Stav vaší dcery je stabilizovaný. Ačkoliv ztratila poměrně mnoho krve, bude v pořádku. Pokud nenastanou nějaké nečekané komplikace, bez následků." Jakmile doktor domluví, sourozenci jen němě zírají, jako kdyby jim plně nedocházel význam slov, jejich matka se rozbrečí, kvůli čemu zaboří tvář do manželova ramene, který se stále neměnným výrazem sleduje doktora. Pouze stroze přikývne naznak, že pochopili.

Noc. Všude tma. Ticho v místnosti ruší pouze pípání přístrojů u postele, kde leží ona černovlasá dívka. Najednou sebou prudce trhne a otevře oči. Vydá tichý sten, po němž začne nechápavě těkat očima po nemocničním pokoji. Se smutným, až zdrceným výrazem sklopí hlavu do strany, jemně na chvíli přivře oči a zhluboka se nadechne, přičemž jí po tváři steče jedna jediná osamělá slza. Copak není šťastná, že žije? Že dostala druhou šanci?

V tom samém pokoji, jenž ve dne a už bez přístrojů sedí na posteli dívka napojená na kapačku. Ale není sama. Okolo ní sedí její rodina. Avšak místo opory se jí zejména ze strany otce dostane jen výčitek a křiku. "Jak můžeš být tak blbá, aby ses pokusila vzít si život? To si opravdu tak blbá? " Žena vedle něj, dívčina matka, mu konejšivě položí ruku na rameno, jenže on sebou trhne, zvedne se ze židle, s čímž naštvaně vypochoduje z místnosti. Matka se skloní ke své dceři, se slzami lesknoucími se v jejích jindy tak vesele zářících oříškových očích, políbí svou dceru. Poté se slovy, že je to vše těžké, opustí místnost. Jakmile se otočí, slzy spustí její oči a začnou líně stékat po bledých lících. "Promiň." Blonďatá dívka se rozbrečí. "Tohle je moc." Kousajíc si spodní ret skoro až do krve odběhne pryč na chodbu, odkud se zprvu ozýval mužský křik. Nyní už jen ženské vzlyky prolínající se s konejšivým mužským hlasem.

"Tak už běž!" Dívka na lůžku vyštěkne na svého bratra, aniž by mu věnovala jediný pohled.
"Ne." Šokovaně se otočí na chlapce, který se mírně usmívá. "Já tě v tom nenechám."
"Ale.." skousne si ret a vypadá, že každou chvíli začne také plakat. Chlapec jí jen položí ruku na její drobnou dlaň. "Jsi moje sestra. Už jsme spolu prošli tolika věcmi, že to s tebou nikdy nevzdám. Zvládneme to." Po tomhle malém proslovu ji jemně sevře v objetí. Černovláska se rozbrečí, ale on ji nepustí, jen jí jemně krouživými pohyby hladí po zádech, tak jako matky hladí svoje plačící děti.

Pokud je v takovéhle situaci ještě vůbec nějaká pomoc, je to jedině psychická opora od těch, na kterým nám záleží. Pokud tu nejsou oni, není skoro žádná šance na záchranu. Není proč. Proto věřím, že takhle má ona dívka šanci přežít. Pokud by ji v tuhle chvíli opustil i bratr, který při ní jako jediný zůstal stát, pravděpodobně by dopadla špatně. Ale je jen a jen na vás, jestli a jak si konec příběhu domyslíte.

letter to my future self

12. september 2017 at 18:00 | Kai. |  life goals
Uhm, takže ahoj já z budoucnosti. Doufám že už ty teenovské citoslovce nepoužíváš.
A taky doufám, že si se dost změnila. Jak fyzicky, tak psychicky. Že už nejsi ta naivní a ubohá holka.

Každopádně, víš co by mě upřímně zajímalo? Jestli se ti už nějakým zázračným způsobem obohatil hrudník. A taky jestli si už vyrostla. Protože momentálně jsem na tom tak, že si sundám spodní prádlo a prsa najednou zmizí společně s ním.

Určitě víš, že si studovala někde na základní škole. Dostala ses vůbec na střední? A co ta vejška, vykašlala si se na ní, viď? Věřím ale, že nejsi někde na pracáku. Ne, ale já věřím že si šikovná holka a stoprocentně si to zvládla. A máš svou ordinaci, náš malý sen. Pamatuješ?

Par dní nazpět, jsem začala hubnout. Tudíž se tě ptám. Vykašlala si se na to po měsící? Nebo po týdnu? Neříkej že ti to snad vydrželo. Víš že máš tu čokoládu strašně ráda, ale vzpomeň si na svých 58 kilo a chuť tě rychle přejde.

Furt se mě lidé ptají, jak to máš teď s klukama? Jak asi víš, teď v tuto dobu jsem šťastně zadaná. Zůstali jsme spolu? Nebo máš jiného? Nebo si se konečně odhodlala k holce? Tvá budoucí láska bude začínat na.. L, P nebo H. Uh, šťastné hledání. Máš to ještě těžší.

Jedna věc je mluvit ke svému budoucímu já a druhá věc je psát otázky někomu, kdo.. není. Prozatím.

Mám z tebe strach, že mě zklameš víc, než už si to dokázala. A zklameš ty, které miluješ. Snad to spolu zvládneme.



past n. 1

6. september 2017 at 18:00 | Kai. |  diary
- Udělala bys to?

- Co?

- No, změnila bys svou minulost?

- Ne, proč?

- Tvůj život nebyl a není hezký.

- To kurva není tvá věc.

- Prosím, nenadávej.

- Tak promiň.

- Ale třeba by to pak bylo lepší, kdyby jsi věděla, jak to dopadne, tak bys to mohla ovlivnit..

- No, ale mohlo by to bejt ještě horší a to přeci nikdo nechce a i přes všechny ty sračky, je to vlastně hezký. Nemám si na co stěžovat.

- Ale, ale.. tebe nezajímá, jaké by to bylo hezčí, jaké by to bylo?..

- Co jaký by bylo? Jaký by to bylo, kdybych se nechytla tamtěch? Jaké by bylo kdybych neprožila, to co se stalo? A jaké by bylo všechno to ostatní?

- Ano!

- To mě nezajímá, bylo by to třeba ještě horší, třeba bych už nebyla živá. Ne, chtít změnit minulost, není dobré řešení, s tou stejně nic neudělám a nemá cenu o tom přemýšlet.. Musím se soustředit na přítomnost a budoucnost.

- A víš, že máš pravdu. Vlastně jinak bych tě neznal a nemohl bych se tě zeptat na tuto otázku a možná by mi trvalo, déle pochopit, že ani já nechci měnit minulost a že jsem vlastně rád.

Možná chtěla ještě něco říci, ale jen se na sebe podívali a on jí zamával, otočil se na podpatku, se slovy: "Uvidíme se!" Nebyla si jistá zda to myslí vážně, možná se snažil zmizet, aby ho nikdo s ní neviděl..