i wish for the last time

Monday at 18:00 | Kai. |  diary
Do prázdného pokoje vejdou dva lidé. Podle jejich fyzické podoby zdánlivě bratr a sestra.
Hnědovlasý chlapec se soustředěným výrazem a za ním nervózně se tvářící blondýnka. Patrně někoho hledají.
Zprvu se pouze rozhlíží, stojíc u dveří místnosti. Po chvíli však chlapec vkročí za práh, načež začne prohledávat místnost. Dívka ho nejistě následuje.
Najednou se blondýnka zadívá k velké posteli, která stojí kus od okna. Na malý moment váhá, ale nakonec se vydá směrem k posteli.
"Luke." Vyděšeně vydechne bratrovo jméno, s čímž se zničeně, se slzami v očích smáčejících její pomalu rudnoucí tváře sesune k zemi.
Jmenovaný rychle přeběhne místnost k posteli, kde se nakloní přes svou mladší sestru. Jakmile zahlédne to, co ji tak vyděsilo, okamžitě popadne mobil. Na zemi leží drobná černovlasá dívka, po rukou i nohou tenké hluboké rány. Levá ruka jí volně splývá podél těla, smáčená od krve, která se pomalu ale jistě vsakuje do sněhově bílého koberce.
Ne, nesmí jí ztratit, ne po tom, čím vším si už prošli.

Dva sourozenci sedí s rodiči v dlouhé stroze vybavené chodbě. Nemocnice. Proti lavičce, na níž všichni čtyři sedí, jsou velké bílé dveře s tmavou číslicí. Přejde několik minut. Stále se nic neděje. Matka se jen vyčerpaně opírá o svého manžela, který se naprosto s kamenným výrazem dívá před sebe. Černovlasý chlapec pouze nepřítomně hladí blondýnku ve vlasech, přičemž ona sedí pouze na půl s hlavou položenou na bratrových stehnech. Uplyne dalších několik minut a dveře se konečně bez sebemenšího zvuku otevřou. Vyjde muž v bílém plášti, zeptá se rodičů na pár otázek, poté jako kdyby to měl už nacvičené, promluví. "Stav vaší dcery je stabilizovaný. Ačkoliv ztratila poměrně mnoho krve, bude v pořádku. Pokud nenastanou nějaké nečekané komplikace, bez následků." Jakmile doktor domluví, sourozenci jen němě zírají, jako kdyby jim plně nedocházel význam slov, jejich matka se rozbrečí, kvůli čemu zaboří tvář do manželova ramene, který se stále neměnným výrazem sleduje doktora. Pouze stroze přikývne naznak, že pochopili.

Noc. Všude tma. Ticho v místnosti ruší pouze pípání přístrojů u postele, kde leží ona černovlasá dívka. Najednou sebou prudce trhne a otevře oči. Vydá tichý sten, po němž začne nechápavě těkat očima po nemocničním pokoji. Se smutným, až zdrceným výrazem sklopí hlavu do strany, jemně na chvíli přivře oči a zhluboka se nadechne, přičemž jí po tváři steče jedna jediná osamělá slza. Copak není šťastná, že žije? Že dostala druhou šanci?

V tom samém pokoji, jenž ve dne a už bez přístrojů sedí na posteli dívka napojená na kapačku. Ale není sama. Okolo ní sedí její rodina. Avšak místo opory se jí zejména ze strany otce dostane jen výčitek a křiku. "Jak můžeš být tak blbá, aby ses pokusila vzít si život? To si opravdu tak blbá? " Žena vedle něj, dívčina matka, mu konejšivě položí ruku na rameno, jenže on sebou trhne, zvedne se ze židle, s čímž naštvaně vypochoduje z místnosti. Matka se skloní ke své dceři, se slzami lesknoucími se v jejích jindy tak vesele zářících oříškových očích, políbí svou dceru. Poté se slovy, že je to vše těžké, opustí místnost. Jakmile se otočí, slzy spustí její oči a začnou líně stékat po bledých lících. "Promiň." Blonďatá dívka se rozbrečí. "Tohle je moc." Kousajíc si spodní ret skoro až do krve odběhne pryč na chodbu, odkud se zprvu ozýval mužský křik. Nyní už jen ženské vzlyky prolínající se s konejšivým mužským hlasem.

"Tak už běž!" Dívka na lůžku vyštěkne na svého bratra, aniž by mu věnovala jediný pohled.
"Ne." Šokovaně se otočí na chlapce, který se mírně usmívá. "Já tě v tom nenechám."
"Ale.." skousne si ret a vypadá, že každou chvíli začne také plakat. Chlapec jí jen položí ruku na její drobnou dlaň. "Jsi moje sestra. Už jsme spolu prošli tolika věcmi, že to s tebou nikdy nevzdám. Zvládneme to." Po tomhle malém proslovu ji jemně sevře v objetí. Černovláska se rozbrečí, ale on ji nepustí, jen jí jemně krouživými pohyby hladí po zádech, tak jako matky hladí svoje plačící děti.

Pokud je v takovéhle situaci ještě vůbec nějaká pomoc, je to jedině psychická opora od těch, na kterým nám záleží. Pokud tu nejsou oni, není skoro žádná šance na záchranu. Není proč. Proto věřím, že takhle má ona dívka šanci přežít. Pokud by ji v tuhle chvíli opustil i bratr, který při ní jako jediný zůstal stát, pravděpodobně by dopadla špatně. Ale je jen a jen na vás, jestli a jak si konec příběhu domyslíte.
 


Comments

1 Džejní | Web | Yesterday at 9:00 | React

krasne napisane, som rada, ze jej aspon niekto zostal, pretoze to je fakt to najdolezitejsie. vediet, ze niektori ludia zostanu, nech sa deje cokolvek. potom ma clovek aspon sancu na zachranu, aspon niekoho, pre koho zostat na tomto svete. vycitky nepomahaju, ale chapu a zostavaju iba maloktori. je to naozaj vzacne, pretoze niekedy sa ani vlastna rodina nedokaze pozerat na utrpenie svojho blizkeho. co je ludske a pochopitelne, ale trpiaci clovek potrebuje prave tu pritomnost druheho cloveka, potrebuje pocitit, ze niekomu na nom stale zalezi, aj napriek tomu, ze urobi nieco, cim tomu cloveku ublizil.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.