October 2017

mám tě ráda, ale..

22. october 2017 at 18:00 | Kai. |  diary
Dnes udělám to, co dělám nerada, a přitom si to užívám.
Nerada kopíruji téma od článku někoho jiného, který je navíc na hlavní stránce blogu.
Ráda ovšem opravuji názory ostatních, které jsou z mého pohledu mylné.
Je to taková má odpolední kratochvíle, afterall.

Friendzone má dva významy.

1. - Dle mého názoru původní význam (i když ne podloženě), který jednoduše označuje speciální případ odmítnutí intimního vztahu jednou ze dvou stran. Toto označení vzniklo, jelikož odmítnutí smísené s žádostí ať zůstane zmíňěná dvojice "jen přáteli", je prostě a jednoduše k nasrání. A tak místo toho aby si někdo stěžoval "odmítl/a mě, a ještě chce abysme zůstali přátelé", řekne jednoduše "friendzone", a nemusí vysvětlovat jak strašně ho to žere a pije mu to krev.
2. - Termín používaný psychicky nevyzrálými teenagery, kteří píšou "mám u ní/něj friendzone" na všechny možné sociální sítě, a ve většině případů se tak nátlakem snaží donutit protějšek aby to s nimi zkusil. Nejde ani tak o to jestli je chyba v nich, jelikož pokud už to vážně rozhlašují do světa, je to jen ze mnou předešle zmíněného důvodu.

Závěr? Mě friendzone nežere, jelikož jsem zadaná. Žere mě ale, že zas a znovu nějaká holka hází všechny kluky do jednoho pytle, a že prý všichni kdo říkají "friendzone", tím chtějí jen svalit vinu na svůj protějšek. To se samozřejmě děje i druhým směrem, kdy je tento přístup znát ze strany mužů, nicméně tento případ to nezahrnuje.
Šmárja, nebuďte pořád tak konzervativní, už mi leze krkem jak někteří autoři nedokáží připustit výjimku.

I spy with my little eye

8. october 2017 at 18:00 | Kai. |  about me
Přijde mi, že lidé se zapomínají radovat z maličkostí.. Všichni si občas připadáme tak trochu vyždímaně a nemáme zkrátka tu správnou chuť do života, ale nikdo by neměl tvrdit, že se mu neděje nic hezkého, protože by lhal.

Maličkosti. Ta největší radost je ukryta v maličkostech. Nový mobil je sice skvělá věc, ale víte, co je ještě lepší? Upřímný úsměv. A netvrďte mi, že se na vás za celý den nikdo hezky neusměje. Vždyť je krásné, když vám prodavačka nadšeně a s úsměvem popřeje hezký den nebo když vám někdo ochotně podrží dveře, aby se vám nezavřely před nosem. To jsou ty maličkosti, kterých si musíme vážit. Maličkosti, které nám můžou rozjasnit den.

Možná vás zajímá, jak jsem se k tomuhle tématu dostala. Je to jednoduché. Někdo mi udělal radost. Velkou radost pouhou maličkostí. Jeddna moje spolužačka mi koupila lízátko. Prostě jen tak. Vlastně mi nejde ani tak o to lízátko, jako spíš o fakt, že si na mě vzpomněla. Že nemyslela jenom na sebe.. To mě zahřálo u srdce.

Nesobeckost. Možná, kdyby lidi nemysleli pořád jen na sebe, byl by svět hezčí. Vlastně ne možná, ale určitě. Stačilo by, kdybychom byli trochu ochotnější udělat radost ostatním. Hm? Komu jste dnes udělali radost? A to nemyslím nijak zle. Jen se ptám a chci, abyste se zamysleli.

A ještě taková drobnost. Slovíčko "děkuji" taky dokáže udělat divy. Když vám někdo podá tužku, která vám upadla na zem, toho člověka určitě potěší váš úsměv a slovo "díky" nebo "děkuji". Vám by to také nejspíš udělalo radost, tak proč něco takového nedopřát i ostatním?

Byla bych ráda, kdybyste se na závěr ještě jednou zamysleli nad tím, komu jste dnes vykouzlili úsměv na tváři nějakou maličkostí. Pevně věřím, že jste si na někoho takového vzpomněli. A teď se naopak zamyslete nad tím, kdo (nebo co) vás dnes nějakou maličkostí potěšil. Jsem si na 99,98% jistá, že se vám vybavila alespoň jedna situace, věc nebo osoba, která vám dnes zlepšila náladu. Nakonec ten život nebude až tak hrozný, že? Ono to nějak přežijeme.

Nezapomínejte, že nikdy není pozdě na to, udělat někomu něčím radost. Hezké věci, které jste udělali a uděláte, se vám jednou vrátí. A to vím jistě. Stačí jen chvíli nemyslet na sebe a udělat nějakou maličkost pro druhé. O tom to je. Nemusíte kupovat drahé dárky, stačí úsměv. Vzpomínáte?

but I'm only human after all,

2. october 2017 at 20:49 | Kai. |  shits
Právě teď bych se měla učit. Problém je v tom, že se mi nechce.

Víte, nedávno jsem přemýšlela nad tím, že mě až tolik nebaví dělat věci, které se ode mě čekají. Nechci být pořád jen ta pečlivá, pracovitá a nevím jaká ještě holka, za kterou mě všichni mají. Nechci být člověk, který musí být automaticky vždy nějaký, ať se cítí jakkoli. Ono asi ani nezáleží na tom, jaká jsem, ale na tom, jak mě vnímají ostatní a možná je to zvláštní, ale nějakým způsobem mě to svazuje. Svazuje mě to, že lidé ode mě čekají vždycky to samé - úspěch a vlastně i určitou "dokonalost".


Tlak okolí. Poslední dobou ho vnímám až moc silně. Lidé očekávají. Je jim jedno, jak se cítím, zkrátka jen čekají, že se mi všechno povede, že vždy a ve všem dosáhnu dobrého výsledku. Ale mám pro vás novinku - já jsem taky jenom člověk. Taky se můžu jednoduše splést. Stejně jako každý. Tohle ale očividně lidé v mém okolí nechápou. Nikoho nezajímá, jak se cítím, když se mi něco nepovede. Všichni zkrátka vnímají jen to, že jsem v něčem neuspěla.

Každému se někdy něco nevydaří, ale v tom případě nechápu, proč bych právě já měla být v tomhle ohledu jakousi výjimkou a proč by se právě mně mělo vždy všechno podařit. Opravdu by mě zajímalo, jak by se ostatní cítili, kdyby byly na mém místě. Kdyby neustále pociťovali tlak okolí. Kdyby jim stále bylo nenápadně naznačováno, že něco jiného než úspěch u nich nepřipadá v úvahu.

Neměla bych si toho všímat, já vím, ale je to těžké. Je těžké nevnímat to, že vaše okolí určuje, po kterých kolejích se v životě máte vydat..