November 2017

rest in peace my love n. 3

21. november 2017 at 21:11 | Kai. |  shits
Cestu k sobě hledáme tak dlouho, že není možné, abychom se vůbec našli. A pokud se najdeme, zjistíme, že vlastně není o co stát...

Pánové, nasadili jste mi brouka do hlavy! Pár hloupých vět, možná byla dokonce jen jedna, a jak dokáží zamávat se mnou a s tím, co se mi celý den honí po kebuli. Ať to zní sebeneutrálněji, sere mě to vážně šíleně. Štve mne především opačné pohlaví a to, že si mě všímá. Zvykla jsem si, jo, kurva, teď budu za frigidní, ehm, jsem vulgární a je mi to jedno, píču, že je lepší být sám. Došlo mi totiž, že mezilidské vztahy nejsou nic pro mě a že většinou všechno zvořu.

Šíleně mě bolí hlava a bojím se, že umírám. Čekám na něco, čeho se vlastně ani dočkat nechci a vždy, kdy je ona věc tak blízko, jsem schopna udělat cokoliv, abych ji jen o pár hloupých dní oddálila. Sere mě, že sem nedokáži vše napsat tak, jak to je a že všechno musím šifrovat jen proto, aby náhodou někdo nenašel můj blog. Poslední kusy dobrého něčeho, co se malinko podobá člověku nenávratně mizí do ještě větší prázdnoty, než je momentálně v mojí hlavě. Mám pořád na něco chuť, takže pořád žeru a kynu. Jsem čímdál hnusnější a tak se mi vždy, když si vzpomenu na to, co by mohlo být a nebude (ne, to zrovna nemyslím), chce malinko zvracet. Vím, že pořád němůže být dobře, ale mám takový dojem, že mě to štěstí nepotkalo už pěkně dlouho, asi si je někdo vybírá za mě. nemám sílu pokračovat dál, jdu se pokusit umřít do mé postele.

rest in peace my love n. 2

16. november 2017 at 21:12 | Kai. |  shits
Vyděšena vším. Zděšena sama sebou. Trhala si vlasy a křičela. Sténala jako mučené zvíře v kleci.

Prudce se probudila. Celá spocená odhodila peřiny z postele. Vstala, zamířila do kuchyně, kde zapnula kávovar a odešla se osprchovat.

Po dlouhodobém vztahu chtěla být sama. Ne proto, že by by ho nemilovala. To ona milovala, ale bála se toho.

Její láska jí bolela. Chtěla svobodu od pout. Chtěla se zbavit emocí. Emoce jí bolely. A bolest jí byla milá a kromě ní, jí nic netěšilo. Uvědomavala si, že je nemocná.

Chtěla být sama. Byla uzavřená. Bála se emocí, bála se jejich složitosti. Nechtěla přátele, ale přátelé chtěli ji.

Přemýšlela, nespala. Přemýšlela o sobě. Přemýšlela o světě a životě. Nespala již třetí den, byla k smrti unavená.

A tak končí ten sen,

když padne poslední sbohem.

Když hřeje zápěstí,

smutkem i štěstím.

Usnula.

rest in peace my love

2. november 2017 at 19:48 | Kai. |  shits
Po tváři se mi spustili nové slzy. Jako by mi někdo lámal srdce na kusy. Jako by mi silou vrážel do hrudníku dýku. Jako by mě položil na rozpálené kameny, které mi do mé zlomené maličkosti vypalovaly hlubokou propast, do které jsem propadala. Dvěma slovy, bolí to.

"Je mi to líto." Zašeptal a sklopil pohled ke svému klínu.

Je ti to líto? Fajn. To přece mohu říct i já. Taky mi to je líto. Je mi to líto, že jsem ti věřila. Je mi líto, že jsem ti odevzdala své nyní už na kusy rozlámané srdce, že jsem ti dala kus sebe, kus mé duše a dovolila ti nahlédnout pod mou ocelově pevnou skořápku, na kterou jsem byla tolik hrdá, jež jsem si za ty roky tvrdě vypěstovala. Tobě jsem dovolila, abys odkryl její povrch, dovolila jsem sama sobě ti důvěřovat a prozradit i ta nejtemnější tajemství, jež mě tolik sužovala. Je mi to líto, že jsem ti dovolila proniknout do mého soukromí, do mého intimního světa a odhalit své já.

Je mi líto, že tys to takto zneužil. Že ti vůbec nedochází, jakou pro mě má cenu to všechno , čeho jsem se ale už dávno vzdala, když jsem svlékla svou chladnou masku ledové královny. Kvůli tobě. Všechny jsem ti darovala a ty sis toho samozřejmě nevážil.

Ale namísto toho jsem řekla jen: "To nemusí."

Nemusí tě to mrzet. Ty si budeš užívat se svým novým objevem, zatímco já budu ta, která bude marně čekat v posteli při mihotavém světle lampy na svého dokonalého prince. Jenže ten, hádej co, už nepřijde. Už ne.

"Miloval jsem tě, ale už to prostě není ono."

Jasně. "Hm."

"Promiň mi."

Nikdy. Nikdy ti to neodpustím, nikdy ti neprominu, že jsi vtrhl do mého pokojného života a zanechal za sebou jen zmatek, žal, bolest a slzy. Celý vodopád slz. Celé moře, celý oceán.

"Jasně." Nadechla jsem se a uhladila si svou košili světle modré barvy. "Ty taky promiň."

Zamračil se. "Za co?"

"Myslím sám sobě." Usmála jsem se. "Sám sobě za tu bezcitnost." A než stačil cokoliv namítnout, schoulila jsem se do klubíčka a začala nezastavitelně brečet. Pryč od něj a vzpomínek, kterými mě toto místo doslova mučilo. Obklopovaly mě útržky těch krásných chvil, které jsem v domnění hluboké lásky a prožila s někým, kdo mě nemiloval.

Láska zkurveně bolí.