January 2018

6:30

29. january 2018 at 22:11 | Kai. |  shits
,, Je to metafora, koukej: Vložíš si zabijáka mezi zuby, ale nedovolíš mu, aby tě zabil."

Někdy stačí jen pár metafor a hned jsme někdo úplně jiný.

Proč chce vždy tak velmi stoupat ke hvězdám? Na místa, kde je všechno jiné, tam, kde má nesmyslný pocit, že se může jen tak dotknout nebe. Ty velmi dobře víš, proč tě to tam stále láká. Stále ti to nedá pokoj, že? Pověz mi, tu v té tmě, tu, kde nikdo neposlouchá šepot našich rozhovorů. Jak dlouho ještě? Věděla si celou dobu, že se tam díváš jen na jednu hvězdu? Čím tě tak upoutala, když je jí sotva vidět? Netvař se, že na tom nebi není a nesvítí pro tebe. Spálila tě, proč je ti to jedno? Navzdory tomu si přišla až sem, jen aby jsi jí mohla vidět. Zapomněla si, že spadla už dávno.
Však lži sama sobě, nic jiného neumíš.

A potom přicházejí metafory. Vždy se ti líbilo tvořit metafory. A teď víš, že jsi na tom správném místě, kde můžou vzniknout. Cítíš to, že? To falešné teplo ve svém vnitru. On je najednou všude okolo. V tvých očích, v tvém lehkém smíchu a jako vánek, který rozhoupe myšlenky. Zas odejde a potom se na chvilku opět objeví. Smiř se s tím, že se vrací. Možná to není normální, no nic jiného si nemůžeš dovolit.

Nacházíš tam odpovědi, některé si chtěla slyšet. No, některé tě překvapí, ačkoliv až později na úplně jiném místě. Protože to je místo speciální tím, že všechny zlé věci se ho vůbec netýkají. A když si tam, tebe taky ne. Že?
Minulost se nedá vrátit, no vracet se k ní dá až neobyčejně lehce. No, řekni mi o tom víc.

Parodoxem je, že člověk vždy zapomene. Občas zapomene na svátek svých členů rodiny, zapomene, kde nechal klíče nebo si nemůže vzpomenout na znění vtipu právě v tu chvíli, když se ho někdo zeptá. Zapomínají se věci, vyslovené po několika pohárech vína, občas i celé dialogy. Všichni zapomínáme. Existuje však pár výjimečných případů. Na takové se zapomíná jen těžko, kdokoliv může probíhat za podmínek, které poskytují mnohem menší šanci na jejich zapamatování. Později by jste si to možná dokonce přáli. Váš mozek si však s vámi dělá co che. Ne jen, že nezapomene, pamatuje si i detaily, které jste tak jasně neviděli ani jen tehdy, když jste je měli před očima. Takových situací je v našem živote víc. A někdy, v těch zvláštních případech, které v sobě ukrývají určitou krásu, se s nimi dá vyrovnat i s pomocí metafor.

Seděla zahalená nocí a slabým jasem hvězd, ukrytá ve vlastním stínu. Její oči, přes den slepé, pohlcovaly temnotu, jakoby ji mohli zachránit. Nacházala v ní útěchu, přestože její nemohla nic nabídnout.

Zlom přijde ze dne na den. Přijde, když necháte svoje hračky zapadat prachem a začnete dospívat. Když hledáte samy sebe a zažíváte situace, které vás mění. A znenadání příjde i tehdy, když tvoříte metafory, sedíte uprostřed chodníku a smějete se kvůli hvězdě, která nechce spadnout z vašeho nebe.. a najednou chte být opět děvčátkem se svou panenkou. (V mém případě s autíčkem.)

Všechno se narušilo. Moje myšlení, předsevzetí, sliby. Všechno je pryč. Opět jsem to obětovala citům. Proč se vždy všechno ve mně musí podřadit jen jim? Proč mě vždy nakonec přemůže temnota ve mně? Už ani nemyslím. Opět nerozmýšlím, směřuje to k ničemu.. Chci to sama nebo ne? Kdy mi už bude záležet na odpovědi?.. Asi to nakonec vždy dopadnetakto. Asi nakonec vždy všichni uhádnou, jak to skončí. A já jen donekonečna zavírám oči, před něčím, co má být zřejmě pravda. Koho chci vlastně oklamat? Myslela jsem, že nikoho, no očividně lžu všem včetně sama sobě. A ani si to celý ten čas neuvědomuju, dokud se nenaskytne příležitost, která mi to přemete před očima. Každý chce ze mě někoho jiného, nekoho takového, kdo nejvíc odpovídá jejich představám. Pokud se snažím vyhovět střední ceste, automaticky se stáhnu z té druhé. Musím najít sama sebe, no ani jen na toto hledání asi nejsem předurčená právě já. Kdo ví, co bych našla a jak bych to přijala.

Pravdou je, že temnota, která ve mně je, mě může přemoct tak rychle, že mi zastíní i zrak. Mnohokrát to už spravila, mnohokrát zašla příliš daleko. Možná jen číhá a čeká na svůj čas. Přijde náhle a nepozorovaně, a když se nakonec stáhne zpět do pozadí, nechá mě samotnou s výčitkama. S otázkama. Bojím se, že já sama to občas někdy chci. Je to moje volba. Volba které se poddám. Nedokážu přesvědčit sama sebe. Je rozdíl něco upřímně chtít a nebo jen nechat se unášet tím, co nás už dávno láká. No naše skutky se mezi tím nerozlišují. Nikdo se nezamýšlí nad tím, na základě čeho byli udělané - v té chvíli, kdy se konají.

Tyto řádky si psala už dávno. Nemohla si je vymazat, protože tehdy si to takto cítila. Už jsou ti na nic. Můžeš začít psát nové řádky, nové příběhy.


Cítila prázdnotu. Ne takovou tu osamělost, když člověk nemá nikoho, kdo by tu pro něho byl. Nebyla sama. Měla u sebe lidi, kteří jí milovali a které milovala i ona. Nikdy neměla pocit, že je skutočně sama. Tento druh prázdnoty je úplně jiný.
Pociťovala jakýsi smutek za něčím, co se jako malá jiskra náhle objevila v jejím životě, no zanikla rychleji, než vůbec začala vznikat.
Vypadá to tak nevinně, jakoby ani o nic podstatné nešlo. Ta malá jiskřička však pro ní byla nejdůležitější. Zmizela však rychleji, než se dokázala přeměnit na oheň.
Proč mám však pocit, že jediným člověkem, který všechny zrazuje, je ona sama?

long distance relationship

10. january 2018 at 19:59 | Kai. |  about me

Den za dnem usínáš sama.
A nemůžeš jít ze svým klukem jen tak do kina. Nebo jen tak ven.
Proto je každé rande jako malé světýlko mezi ostatními dny.
Světýlko, které přichází párkrát za rok.

Mimochodem každé rande je jako první rande. Trochu divné a trochu trapné.

Fotíš spoustu fotek, které si s ním vyměnuješ. Jen abys věděla, jak dneska vypadá.
Celé dny neslyšíš jeho hlas. A když ti někdy zavolá rozruší tě to, zvedne se ti tep.

Prakticky trávíš dny na facebooku, který nesnášíš.
Nesnášíš sociální sítě a miluješ je. Protože je to hlavní kontakt s ním.
Takhle s ním trávíš "společný" čas.

Jsi alergická na slovo "říkat" protože je to ve skutečnosti jenom "psát".
Nic si neřeknete, všechno si napíšete.

Někdy vyšleš do časoprostoru, větu, že ho miluješ.
Ale on si tu zprávu třeba ani v reálném čase nepřečte.
Může ji číst za několik hodin. Kdy ty budeš sedět a zírat do počítače a čekat nějako reakci.
Které se nedočkáš, protože v slzách usneš.

Často přemýšlíš a užíráš se, jestli je tak daleko a tak dlouho bez holky.
Jestli mu věříš, že tě znovu nepodvede. Pochybuješ o všem.

Žárlíš i na prodavačku v obchodu nebo na spolužačku ze školy.
Každý s ním tráví víc času, než ty.

Všichni okolo ti říkají, že jsi naivní.
Všichno okolo na tebe koukají jako na mimozemšťana.
Připrav se na to, že tě nikdo nepodpoří. Člověk v normálním vztahu vztah na dálku nepochopí.
Nikdo nebude vědět, kolik síly tě to stojí.

210 the best days with him.