honesty n.2

11. march 2018 at 19:59 | Kai. |  about me
V tuhle chvíli bych raději měla sedět nad učením, nebo jakoukoliv jinou prací do školy, ale moje nervy už se opět dostaly do velmi nepříjemného pnutí. Jinými slovy řečeno - perfektní příležitost napsat článek. Už chápu, proč jsem se na blog vrátila. Pomáhá mi to. Jo.

Již dávno jsem tak nějak vystřízlivěla z naivity. Z naivity, že všichni jsou kamarádi. Zejména díky lidem okolo sebe. Pochopitelně. Ale možná i trochu mé vlastní vůli, že jsem byla schopná odhodit růžové brýle a vidět zřetelně, jak se věci mají. Nicméně stále se mé osoby zmocňuje při každém dalším potvrzení, že se nemýlím, neklid. A vlastně i jakýsi smutek.

Pochopila jsem jednu základní věc. Člověk nemůže věřit nikomu. Absolutně nikomu. Není to nijak přehnaně pesimistická myšlenka, která by vycházela z nějakého mého momentálního depresivního stavu. Je to jen čistá pravda. A nejdůležitější je si to umět přiznat. Přiznat si věci sám sobě. Jelikož před vším může člověk utéci, jen ne sám před sebou. Přijde mi, že díky tomu jsem se sice dostala na jakýsi "opustěný kontinent" a začínám odznovu, ale zároveň z mých beder spadla neuvěřitelná zátěž.

Přesto všechno vím, že by se lidé neměli soudit. Vím, že každé jablko jednou bylo nezralé a muselo ujít nějakou cestu, aby dozrálo. Ale z jejich povrchnosti se mi dělá zle. Z jejich umění být tak zlý, až je to dechberoucí, taktéž. Žádná lež není dost dobrá lež. Neříkám, že jsem neomylná. Že vždy mluvím pravdu. Nemluvím a nejsem. Dokáži si alespoň přiznat, kdy opravdu jednám jen ve svém zájmu. Kdy i já jsem sobecky smýšlející, vykonám něco, na co nejsem třikrát hrdá a vzápětí zklamaná ze sebe samotné. Nelžu totiž sama sobě a nejsem pak tím, kdo vytěsní všechny svoje špinavosti, protože jsou v rozporu z jeho představou, že on sám je hodný, milý, upřímný - zkrátka dobrý. A možná bych si za to měla pogratulovat.

Události posledních několika let mě ujišťují v tom, že snad bych neměla být tak hloupá a chovat se vždy čestně. Vždyť přeci často ten nejzkaženější článek má v tom životě setsakramentské štěstí. Mám tedy zůstat dál slepě věřící a spoláhat na boží mlýny? Zřejmě ano. Vlastně ne. Určitě ano. Protože jedině to mě ještě udrží střízlivě smýšlející a zabrání mi to v tom, abych šla skočit z mostu. Ale já se nevzdám. Místo toho si jen každodenně odplivnu nad tím, jak je ten svět prohnilý a jak je mi z něj zle.

(Michodem za příliš obecnou rovinu článku se omlouvám. Možná to způsobí nesrozumitelnost. Ale raději snad nebudu konkretizovat, protože to bych si jen připomněla absurditu situace, která mě k tomuto pocitu vypsání se dohnala. Howgh.)
 


Comments

1 Anhale | Email | Web | 11. march 2018 at 20:52 | React

Úplne s tebou súhlasím. Hlavne v tom bode, že nikomu sa nedá veriť. Jediný človek, ktorému môžeš veriť si ty sama. Je to celkom smutné, ale keď si to človek uvedomí, viacero skladačiek zapadne na svoje miesto.

2 andrea-snow | Web | 11. march 2018 at 22:50 | React

Souhlasím, že nikomu nevěřit, je čistě realistické. Není to pesimistické. Po tom, co si člověk za roky prožije, se nedá věřit nikomu. Jakmile se jednou důvěra zničí, tak už je těžké ji obnovit.
Moc pěkný článek, koukám, že jsme na podobné vlně.

3 Kitty | Web | 12. march 2018 at 3:48 | React

Není to veselé poznání, ale cenné pro život. Abys už dál jen nepadala na hubu, ale mohla klidněji žít.
Zařazuji tě do Výběru TT "Maska" a děkuji

4 nika | Web | 15. march 2018 at 19:18 | React

Jo, blog pomáhá. A neskutečně moc.
Člověk musí věřit především sám sobě. A myslím si, že jsou lidi, kterým věřit jde - ale ne ve všem. Jsou věci, které je lepší si jednoduše nechat pro sebe.
Spoléhat na boží mlýny bychom měli. Protože je to jakási jistota, naděje. Že každej dostane to, co si zaslouží.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.