short story about my past

25. march 2018 at 14:41 | Kai. |  about me
Veprostřed prostorné chodby stojí striktně vypadající žena a hystericky ye sebe vyráží nadávky a výčitky adresované drobné černovlasé dívce křčicí se v rohu chodby přímo vedle dvěří. Dívčině se po červených tváří kutálí slzy.

"A navíc jsi byla venku! Vím to! Byly odemčené dveře, ty malá prolhaná mrcho!"

"Ale, ale. Já venku nebyla. Ani jsem neotevřela dveře." dívka ze sebe dostává slova se značnou námahou a pomalu zvyšuje hlas.

"Proč by teda byly odemčené? Já zamykala, lhářko! Bylas venku!"

Černovláska začíná prudce dýchat. Její ruka křečovitě zatíná nehty do stehna skrze látku džín. V tom do chodby vkročí vysoký muž se zamračeným výrazem, otec.

"Co tady vyšiluješ, jsi snad blázen nebo co?!" vyštěkne. "A vypadni za chvíli odjíždíme na chatu."

Za čtvrt hodiny už stojí celá radoby rodina u auta, když v tom dcera promlouvá k rodičům: "Nechala jsem doma léky." pípne tichým nejistým hláskem.

"Mazej." zní reakce jejího otce, načež se vydá za rozklepanou dívkou.

Než jí opět otevře vchodové dveře, promluví: "Nevyšiluj nebo ti rozbiju hubu tak, že se ani v zrcadle nepoznáš." vypadá jako by už skončil. "Ty potvoro." dodá, když už postává mimo dveře.

Za pár minut už všichni sedí v autě a rodiče hustí další urážlivé výčitky do jejich dcery. Nejedou však přímo na chatu, nýbrž se ještě zastaví v dome prarodičů, aby se rozloučili.

Nemusí však ani zvonit, jelikož na dvoře již čekají dva lidé.

"Ahoj ségra, Pavle." pozdraví se matka s ženou a mužem. Po předešlém vzteku téměř ani stopa.

Sotva spolu stihnou prohodit pár slov, už dolů ze schodů vedoucích ke vchodovým dveřím schází starší žena, babička.

"Ahoj všichni," vesele vítá přítomné. "ty jsi brečela?" Pronese udiveně, jakmile si všimne uplakané roztřesené vnučky.

"Ne." zničeně zazní odpověď.

"Ale ovšem, histerka."

"Né, vždyť nemá důvod." ozvou se dvojhlasně dívčini rodiče.

Sotva prohodí pár slov a rodinka už znovu sedí v autě. Otec se otočí k černovlasé hromádce neštěstí.

"Já tě teď takhle budu ztrapňovat, kde to půjde. Jsi vyšinutá, blázen." pronese jakoby nic.

"Jsi na léky, odporná hnusná štětka." Přisadí si matka.

Takhle se rodiče střídají další půl hodiny cesty. Děvče se klepe víc a víc, popotahuje, přičemž dýchá tak prudce, až se začíná dusit.

"Jsem rád, že jsi byla naše dcera, dal jsem ti, myslím vše. Ale už nejsi naše dcera. Jsi mi ukradená."

Dívka se snaží vytáhnout z kapsy neslyšně žiletku. Nakonec ji pouští zpět a zrácí vědomí.
 


Comments

1 nika | Web | 25. march 2018 at 17:02 | React

Proboha, jestli je tohle pravda, jestli to tak fakt je, tak mě to šíleně mrzí. Je to nechutný, jak se některý lidi můžou chovat. Jak se přetvařujou, jak jsou jednu chvíli takový a podruhý zase úplně jiný. Obzvlášť, když jsou to lidi, který by nám měli být nejblíž. Nevím, co říct, snad jen, že jestli se jedná o tebe, drž se. Lidi nejsou jen takový. Existujou i ty hodný.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.