I've lost my mind, I do not know what's happening to me

13. may 2018 at 19:01 | Kai. |  about me
Konec depresivních sraček.

Sleduji, jak mizí moje poslední kousky mojí sebelásky a utápím se postupně v úzkostech a vlastním žalu. Naprosto zlomená svým vlastním osudem. Zhrzená sama sebou ze sebe leju další vlnu slz, co to je? Z mého života se stala troska. Když si vzpomenu, z čeho všeho jsem mohla mít radost, chce se mi opět plakat. Dokážu po takovém množství slz?

Odcházím z domu, obouvám boty, beru klíče. Musím si je brát, když se nechci vrátit? Najednou mě pohlcuje světlo pouličních lamp, pár hvězd jemně problikává na obloze a já se toulám dál v ulicích, co mlčí. To ticho je jedna z mála věcí, co mě dokáže uklidnit. Vítr mi zafoukal přímo do tváře, až se mi rozklepaly zuby. Mlčím - stejně se nezmůžu ani na půl slova.

Stíny se rozplývají na čerstvých kalužích a vítr mě najednou začíná spíše hladit. Pozitivní změna, nebo jen začnám propadat ještě více své úzkosti? Hladí a objímá mě. Náhle si začínám uvědomovat, jak moc mi chybí vřelý lidský dotyk. Jen ta myšlenka toho, že pláč mi začíná být bližší než mí přátelé. Mám já je ještě vůbec? Musím věřit, že ještě stále ano.

Jako by se mi vytratila všechna láska. Jediné, co miluji je moje přítelkyně, úzkost. Toulám se toulám, noha přes nohu, jakoby se každou vtěřinu s každým mým krokem vpřed střídala i nálada.

Takhle to má být?

Jsem jen malá porouchaná dušička,co hledá náplast na dobrovolně způsobené rány a doufá, že ji první déšť chladných slz nestrhne. Kde mám svou náplast?

Najednou jakoby mi zmizela důvěra v sama v sebe. Slza za slzou padá k zemi, tak jak to bývá. A už vím, že toho moc ve své krátké budoucnosti nezvládnu.

Vracím se domů, ale podbízí se mi otázka: "kde mám doma?"
Nemám doma.
Je to jen místo, kde musím trávit čas, s lidmi, kteří mě neberou takovou, jaká jsem nebo jsem chtěla být.
Jasný, to zoufalství v mojí duši, ukamenujte mě!
jen jsem chtěla žít po svém, ne trpět kvůli předsudkům.

Uhrančivý pohled. Provedla jsem něco?
A pravda, vždycky se u mě něco najde, není to tak? Za co mě odsoudili tentokrát?

NEZTRÁCEJ HLAVU, ŽIVOT JE JEN PEKLO, PAK UŽ JE JEN NEBE.


 


Comments

1 scaredtobelonely | Web | 19. may 2018 at 20:06 | React

Achjo, holka, nejradši bych teď jela a pořádně tě objala. Úzkost je svině, ale sama dobře víš, že netrvá věčně, že potom zas odchází a je líp. Jsi silnější než ona, můžeš se jí postavit a bojovat s ní. Nenech se tou úzkostí pohltit, nenech jí vyhrát. Zvládneš to. Vím to. A víš to i ty. Bude zase dobře.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.