love n.1

27. july 2018 at 21:05 | Kai. |  diary
Člověk za život potkal spoustu lidí, ale jen málo z nich zůstane ve vašem srdci. Když se ohlédnete zpět a projíždíte vzpomínku za vzpomínkou, záplava emocí vás donutí přemýšlet.

Když vzpomínám a postupně se přepracovávám přes všechny ranky, jizvičky a podobná zranění, říkám si, zda je vůbec možné doopravdy milovat Nepochopte mě špatně, prosím.
sama z vlastní zkušenosti vím, jaké to je, být v tom opojném víru emoci, kdy vás motýlci v břiše div nevynáší do stropu. Znám to, všechny ty nápady a maličkosti, kterými se snažíte člověku dokázat, jak je výjimečný. Sama si procházím půlnočím psaním milostné poezie, čekání v dešti, dokonalými polibky.

Posuňme se v procesu dál. Hádky. Slzy. Bolest. Konec. Nemá smysl to rozepisovat, věřte mi. Co se ale stane pak? Přemýšlela jsem nad tím a je to až děsivé. Člověk, který pro vás znamenal tak mnoho, se najednou stává jen jedním ze sedmi miliard a všechna vaše tajemství, vyznání lásky, mazlení a sledování hvězd si vezme s sebou. Nenávratně. Mnoho lidi je pak nuceno na danou osobu zapomenout, vymazat ji z mysli i ze života, nechat lásku odeznít.

Ptám se: Jde to?

Člověk jednou zapomene. Postupem času se k vám dostanou jiní lidé a zase se zamilujete. Nebo si to myslíte. Zase se usmíváte od ucha k uchu, kupujete vašemu protějšku čokoládu, šetříte na romantickou noc v cizině (o který jsem vždycky tolik snila) a jste šťastní.
Ale pak se objeví. Vzpomínka. Vrazíte do něj na ulici. Uvidíte někde jeho jméno nebo vám jen tak náhodou přijde na mysl A váš malý zaláskový svět se sesune jako domeček z karet pod náporem cihel.

Rozbuši se vám srdce. Hlavou vám proběhnou ty krásné chvíle jako upoutávka na romantický film a vy se bezděčně usmějete.
A pak přijde to tiché "sakra".

Jak se zbavit někoho, kdo je v srdci už napořád?

Ať už je důvod jakýkoliv, sami víte, že kdyby to bylo možné, okamžitě byste danou osobu brali zpátky. Ano, je to tak. Jak z této situace ven? Někdy je zkrátka pozdě bych honit. Někdy už to nejde vrátit zpět.

Dá se taková láska přebít jinou? Co když ale budu žít život s tím, že někde hluboko v srdci miluji někoho jiného?

Někoho jedinečného.
Někoho, kdo se naučil být šťastný i beze mě.
Někoho, kdo se už nevrátí.

A když nad tím přemýšlím, dochází mi, že většinu času jsem doopravdy nemulovala. Možná jsem byla poblázněná, ale milovala jsem? Ano i ne. Jen teď nevím, jak přestat. Házela jsem kluky do škatulky jménem láska, do které však celou dobu patří jen ten jediný. Ať už ostatní byli cokoliv, tohle je to pravé.
A možná právě proto je tak těžké to nechat jít.
Kdo ví, jestli toho budu schopna.


 

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.