začátky

5. september 2018 at 17:19 | Kai. |  about me

Tři dny.
Stačily mi tři dny.

Šla jsem na střední a doufala v jednu věc. Že si najdu kamaráda, který by se rozhodl poznat mě a nedsoudit v prvních minutách. Chtěla jsem poznat člověka, který by ty čtyři další roky pro mě byl někým, kdo se se mnou zasměje, pomůže případně s učením, komu i já sama pomůžu. Stačil by mi jeden jediný člověk, který by mi neublížil.

A tak nastal první den. Usadila jsem se do lavice společně se slečnou, se kterou jsem se domlouvala a musela jsem čekat. Netřásla jsem se, nebyla jsem nervózní, vůbec nic, jenom jsem tam prostě seděla a doufala, že se najde někdo, kdo mi padne do oka a stane se posléze mým kamarádem. Nikdo takový nepřišel, což se ještě dalo pochopit.
Ten první den se mi zdál v pohodě, nic zvláštního se nestalo, nic strašlivého jsem neprovedla, nikdo na mě nemluvil.

Druhý den byl jednoduchý, jen jsme si od starších ročníků koupili učebnice a šli jsme domů.

Třetí den už to bylo horší.

Cestou do školy jsem se třesla, jako minulý rok. Všechny ty pohledy ve třídě, pohledy vyšších ročníků, když nevím, kde přesně mám učebnu. Všechen ten strach se vrací společně s pernamentními bolestmi žaludku.

Tři dny.. A já se cítím, jako kdyby mě zase všichni nenáviděli. Většina mé nové třídy je extrovertní, potřebují všechno všem sdělit, nejlíp ještě s půl přidaným příběhem. Všichni chtějí být středem pozornosti, křičí a jsou strašně chytří. Všude musí být, všechno vědět i vidět. Není pro ně problém se ztrapnit před celým národem. Ano, pak jsem tu já. Sedím schoulená mlčky u okna, klopím zrak a doufám, že mě lidi přestanou brát jako monstrum z podsvětí. Doufala jsem, že alespoň jeden člověk z těch dvaceti devíti pozná, že nejsem úplně špatná. Že dokážu být i přátelská, když se to tak vezme. Sice nemám ráda ponocování s alkoholem, ale knihy, že sice mám ráda pořádek, ale ráda se i zabavím s člověkem, co mě neodsoudí na základě tří dnů.

Jsem strašně ráda, že na té škole jsem. Byl to můj malý sen, ale kvůli těm lidem bych byla radši i na učňáku.
 


Comments

1 Kory | Web | 6. september 2018 at 19:57 | React

Ten pocit znám. Celou střední jsem se nebavila ve třídě vůbec s nikým a teď na vejšce to mám vlastně dost podobně. Teda, jinak. Ze začátku se vždycky hrozně snažím, mluvím s lidma, seznamuju se. A třetí den mě to vyčerpá a už jakmile na mě někdo nepromluví, tak já taky ne. A všichni kolem si všechno sdělujou jak nejlepší kamarádi, ten pocit z toho jsi vystihla.
A já přitom ani nejsem žádný extrémní introvert, normálně mám kamarády a tak... a ti lidi ve třídě ani nebyli nějací zlí, dokonce ani nezajímaví... prostě to bylo jenom moc náročný se s nima snažit komunikovat, tak jsem to vzdala. Nicméně určitě ti držím palce, at to dobře dopadne, když ne se spolužáky, tak jinde. Spolužáci nejsou důležitý.

2 Michal | Email | 6. september 2018 at 20:13 | React

Ený všichni co tě dobře znají ví jak jseš supr, hodná, vtipná a taky vím že jsi dost chytrá a že to zvládneš a překonáš sama sebe a nebudeš míz z strach z toho z čeho nemusíš...

3 BÁRA | Web | 7. september 2018 at 14:01 | React

Já jsem zprvu na gymplu trpěla. Připadala jsem si blbá, a že tam vůbec nepatřím. A po jaký době se to změnilo? Asi až po třech letech :-).

Měla bys tomu jít naproti, "nechoulit se" u okna, občas se zapojit do konverzace nebo se připojit, když jdou na pívo - i kdyby sis dala limču :-).
A chápu, že je to těžký, já taky rozhodně nejsem extrovert. Léta na střední a pak zejména na vysoký mě ale donutily to prostě trochu změnit. Nebát se mluvit před více lidmi atd. - i když nervozity se asi nikdy nezbavím.

Nevzdávej to, choď do školy, prostě se už, dělej, co tě baví - časem potkáš někoho, kdo ti sedne :-).

4 Lenka | Email | Web | 7. september 2018 at 14:52 | React

Já to měla při přechodu na střední úplně stejné. Prvních pár dní v pohodě, pak jsem ale několikrát zaslechla od kluků, že jsem hnusná vzhledově a pak se samozřejmě zase řešilo to, že málo mluvím. Takovou tu pravou kamarádku nebo kamaráda jsem si za 4 roky nenašla. Poslední 2 roky jsem se sice s pár holkami bavila, ale žádná nebyla taková ta, která by se mnou chodila ven, byla bych pro ni ta BFF a tak. Taky jsem zažívala to, že všude byli vždycky samí extroverti a já si tam připadala jak mimozemšťan.

Ale určitě to nevzdávej! Po třech dnech je málo na to někoho dobře poznat a navíc ty vztahy ve třídě se časem stejně úplně změní. Minimálně jeden člověk, se kterým si budeš rozumět, se tam určitě najde. Já si spíš popovídám až teď na vysoké, ale to nemusí být tvůj případ. Hlavně to chce zapracovat na sebevědomí a uvědomit si, že být tím tichým introvertem není nic špatného. Každý nemusí chlastat, řvát a podobně, aby byl oblíbený. Pokud ti ostatní kvůli tomuhle nedají šanci, je chyba v nich, ne v tobě.

Držím palce! :)

5 Nauesin | Web | 8. september 2018 at 13:00 | React

Ještě se to všechno může vyvrbit v tvůj prospěch, škola teprve začíná a ještě budeš mít spoustu příležitostí. Jen se nebát se jich uchopit.
Já to ale chápu. Taky jsem introvertní osoba, která má radši společnost knížek, her a internetu, než lidí, ale je třeba mít pozitivní přístup a půjde to líp. Hodně štěstí c:

6 summertime284 | 9. september 2018 at 8:43 | React

Vím jak se cítíš... taky jsem to teď na střední zažila, ale co jsem změnila obor tak se to zlepšilo. Doufám, že se ti to zlepší. :)

7 Platan | Email | Web | 9. september 2018 at 11:39 | React

Milá Kai, s extrovertmi sa dá debatiť aj keď je človek introvert. Môžeš sa zapojiť a stále ostať taká aká si. Nespomínaš, že by ťa niekto odmietal alebo odstrkoval, tak možno by bolo fajn vyskúšať aj takú možnosť. Samozrejme nepoznám celý kontext, ale tak to na mňa pôsobilo :-)

8 Simix | Web | 9. september 2018 at 13:20 | React

Myslím, že si to bereš moc osobně všechno. Pokud jen sedíš a čekáš, tak třeba nevědí, že se s nimi chceš bavit. Myslí si, že jsi tichá a že se bavit třeba nechceš. Já kolikrát byla spíš také introvertní .. v tom smyslu, že jsem se nikdy nikomu necapala a spíš seděla a čekala... ale přidat k tomu úsměv, nebo třeba někomu půjčit propisku, nebo se někoho zeptat o půjčení propisky ... s tím úsměvem.. a ono to může jít snáz.
Někdy se může stát, že ti kamarád spadne do klína jen tak, ale někdy si k tomu musíš dopomoct :)
My měli štěstí v tom, že jsme pár dní na střední škole měli adapťák a ještě před adapťákem spolužačka založila stránku, takže jsme se přidávali do přátel a případně se přes messenger domluvili, s kým budeme sedět, abychom  pak nebyli ve třídě zcela ztracené.
A našla jsem si dost kamarádek a s jednou mi to vydrželo dodnes. Jsem teď na vysoké, jdu do druháku a bavíme se dosud. Navštěvuji jejich malou rodinku jednou za půl roku, protože víc není čas. A na vysoké to šlo také snadno. Měly jsme předměty, kde jsme měly možnost hrát seznamovací hry. Tak nějak jsme skoro žádná nevěděly co a jak a navzájem jsme si pomáhaly, zařizovaly a hledaly společně. Nebo jsme se zeptaly o pomoc spolužačky, která byla v prváku už podruhé :) Poradila, pomohla. Ono se nic neudělá zcela samo. Spíš věř a usmívej se. Nenamlouvej si, že tě ostatní nesnáší. Zatím, pokud nevíš a nemáš jistotu, to tak nemusí být :)
Buď v klidu a přeji ti hooodně moc štěstí! :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.