about me

I spy with my little eye

8. october 2017 at 18:00 | Kai.
Přijde mi, že lidé se zapomínají radovat z maličkostí.. Všichni si občas připadáme tak trochu vyždímaně a nemáme zkrátka tu správnou chuť do života, ale nikdo by neměl tvrdit, že se mu neděje nic hezkého, protože by lhal.

Maličkosti. Ta největší radost je ukryta v maličkostech. Nový mobil je sice skvělá věc, ale víte, co je ještě lepší? Upřímný úsměv. A netvrďte mi, že se na vás za celý den nikdo hezky neusměje. Vždyť je krásné, když vám prodavačka nadšeně a s úsměvem popřeje hezký den nebo když vám někdo ochotně podrží dveře, aby se vám nezavřely před nosem. To jsou ty maličkosti, kterých si musíme vážit. Maličkosti, které nám můžou rozjasnit den.

Možná vás zajímá, jak jsem se k tomuhle tématu dostala. Je to jednoduché. Někdo mi udělal radost. Velkou radost pouhou maličkostí. Jeddna moje spolužačka mi koupila lízátko. Prostě jen tak. Vlastně mi nejde ani tak o to lízátko, jako spíš o fakt, že si na mě vzpomněla. Že nemyslela jenom na sebe.. To mě zahřálo u srdce.

Nesobeckost. Možná, kdyby lidi nemysleli pořád jen na sebe, byl by svět hezčí. Vlastně ne možná, ale určitě. Stačilo by, kdybychom byli trochu ochotnější udělat radost ostatním. Hm? Komu jste dnes udělali radost? A to nemyslím nijak zle. Jen se ptám a chci, abyste se zamysleli.

A ještě taková drobnost. Slovíčko "děkuji" taky dokáže udělat divy. Když vám někdo podá tužku, která vám upadla na zem, toho člověka určitě potěší váš úsměv a slovo "díky" nebo "děkuji". Vám by to také nejspíš udělalo radost, tak proč něco takového nedopřát i ostatním?

Byla bych ráda, kdybyste se na závěr ještě jednou zamysleli nad tím, komu jste dnes vykouzlili úsměv na tváři nějakou maličkostí. Pevně věřím, že jste si na někoho takového vzpomněli. A teď se naopak zamyslete nad tím, kdo (nebo co) vás dnes nějakou maličkostí potěšil. Jsem si na 99,98% jistá, že se vám vybavila alespoň jedna situace, věc nebo osoba, která vám dnes zlepšila náladu. Nakonec ten život nebude až tak hrozný, že? Ono to nějak přežijeme.

Nezapomínejte, že nikdy není pozdě na to, udělat někomu něčím radost. Hezké věci, které jste udělali a uděláte, se vám jednou vrátí. A to vím jistě. Stačí jen chvíli nemyslet na sebe a udělat nějakou maličkost pro druhé. O tom to je. Nemusíte kupovat drahé dárky, stačí úsměv. Vzpomínáte?

život introverta?

24. september 2017 at 19:20 | Kai.
Osobně se považuji za introverta. Nejen sama, ale i okolí to o mně tvrdí. Popravdě, někteří mi dokonce říkají asociál, ale to mi přijde trochu přehnané. Jsem si jistá, že spousta lidí, co navštěvuje můj blog, jsou také introverti, protože celkově na mě většina blogerek takto působí, takže mi určitě aspoň u některých bodů dáte za pravdu.
Tak, to by bylo na úvod. Pusťme se tedy rovnou do toho.

1. Mlčení je naprosto v pořádku
Nepřijde mi nijak trapné nebo tak, když třeba sedím v autobuse s kamarádem, chvíli si povídáme a pak nastane "trapné ticho". Pro mě je tak nějak mlčení přirozenější jak mluvení a vůbec mi nevadí. Proto se třeba ani povětšinou nesnažím znovu navázat konverzaci.

2. Ne, nejsem naštvaná
Spousta lidí si myslí, že jsem se na ně nějak naštvala jen proto, že jim třeba odpovím jen přikývnutím nebo krátkou odpovědí. Není to tak. Prostě jsem jen stručná a nepovažuji za důležité, abych mluvila víc.
Stejně tak to dopadá, když přemýšlím a mám naprosto neutrální výraz. To je můj přirozený obličej, prosím, nemůžu za to, že působím naštvaně. Neberte si to tolik osobně.

3. Nevadí mi být sama
Někteří si nedokáží představit, že by strávili jediný den osamotě, aniž by promluvili s jediným člověkem. Já takto trávím klidně i celý víkend. A vůbec mi to nevadí. Neznamená to totiž, že bych byla osamocená. Ráda si pobudu sama u seriálu a nevytáhnu paty z domu, mluvím jenom se psem a jsem spokojená.


4. I já někdy mám potřebu jít mezi lidi
Jsem sice ráda sama, každopádně i já někdy mám chuť vyrazit ven s přáteli, občas dokonce na nějakou oslavu nebo tak. Řekla bych, že tolik času, co chtějí extroverti strávit s lidmi, potřebují introverti strávit sami a naopak.
Co z toho plyne? Nezavrhujte mě a zvěte mě ven nebo někam. Někdy vás možná odmítnu, ale někdy budu hodně ráda. Záleží podle mé momentální nálady. A opět, neberte si to nijak osobně.

5. Promiň, že na tebe tak zírám
Pozorování lidí patří k mým koníčkům. Nejen jako inspirace do povídek, ale ráda obdivuji pěkné líčení, krásnou barvu vlasů nebo zářivé oči. Přemýšlím, co asi vedou za život a tak. Taky mnohdy, když zrovna nemám sluchátka, odposlouchávám cizí rozhovory. Já vím, že se to nemá, ale když ty lidi neznám, nikomu to přece neublíží.
Ale nepleťte si to s navazováním očního kontaktu. Má to probíhat "na tajňačku". Ani když s někým mluvím, tak se mu pořádně nedívám do očí. Prostě to nedokážu, přijde mi to hrozně nepřirozené.

6. Potřebuju víc osobního prostoru
Když u mě někdo stojí blíže jak půl metru u přátel a tak metr u známých či cizích, musím trochu poodstoupit. Dělám to automaticky, není mi to příjemné. Stejně tak mě prosím neobjímejte jen tak zničehonic, bez jakéhokoli důvodu nebo aspoň varování. Nepovede se vám to.


7. Jakmile budu mít co říct, řeknu to
Pokud budu chtít říct, co si myslím, řeknu vám to. Ale pokud mě k tomu budete nutit, moc vám toho nepovím. Je to jednoduché. Protože na mě zbytečně strhnete pozornost, když se mě ptáte na názor. Věřte mi, já se ozvu, jestli budu chtít. Jde o to, že si všechno promyslím, mnohdy si věty přesně zformuluji dopředu, a pokud to bude důležité, pak promluvím. Dost lidí plácá blbosti, protože nad tím tolik nepřemýšlí. Já raději budu mlčet, než abych řekla hloupost.

8. Raději píšu než volám nebo mluvím
Nevolejte mi. Proč nestačí poslat SMSku? Nebo napsat na facebook? E-mail? Jen ne volat. Nebo dokonce mluvit face-to-face. To je na mě moc velká interakce, kterou si dovolím jen se svými nejbližšími.
A nejhorší jsou neznámá čísla! Raději budu o hladu, než abych zavolala a objednala pizzu. Písemná domluva je pro mě mnohem přijatelnější, aspoň se nijak nezakoktám, všechno si lépe promyslím a není to na mě prostě takový tlak.

9. Většinou mi nevadí jenom poslouchat
Klidně pořád něco mluvte, nevadí mi to. Je mi to příjemnější, než abych musela mluvit já. Jasně, občas chci třeba taky něco přihodit, ale nebojte, nebudu váš monolog přerušovat moc často. Co vám chci říct, vám řeknu v prvních pěti minutách naší konverzace a pak už můžete mluvit, o čemkoli chcete vy.

10. Miluju diskuzi o vážných a hlubokých tématech
Nebojte se se mnou mluvit o tajemstvích vesmíru, o svých nejtajnějších přáních a snech nebo o tom, zda jste pro či proti potratům. Je velká pravděpodobnost, že už jsem o tom někdy přemýšlela a zajímá mě váš pohled na věc.


11. Občas se ptám na dost zvláštní věci
Hodně přemýšlím. Fakt hodně. O všem. Takže se vůbec nedivte, když se vás zničehonic zeptám:
"Co když všichni vidíme jinak barvy, ale nevíme o tom, protože je nazýváme stejně? Třeba je tvoje modrá moje červená!"
"Je znaková řeč stejná pro všechny země? Jakože by se hluchý Čech a hluchá Španělka domluvili?"
"Kdyby se mořská pana pářila s kentaurem, co by z toho vlastně vzniklo?"
A je mi úplně jedno, že jsme se zrovna bavili, kam si půjdeme dát oběd.

proslov k mému vnitřnímu já

20. july 2017 at 16:00
Drahá.

Už mě pěkně štveš.
Projev mi trochu laskavosti, vstaň a jdi se na sebe podívat do zrcadla.

Co vidíš?

Mladou slečnu s vysokými ambicemi, sebevědomím a kontrolou nad svým životem?
Mladou slečnu s dlouhými řasami třpytícími se nad zářivým pohledem a
světlou rtěnkou podtrhující upřímný nefalšovaný úsměv?
Mladou slečnu, jenž tolik miluje pohádky a přenáší svoji lehkou naivitu a nápaditost do svého života?

Ne.

Vidíš malou ustrašenou trosku s fialovýma kruhama pod očima.
Krátkými hustými vlasy a ustrašeným, vyčerpaným a nemohoucím výrazem v bledé tváři.
Vidíš nemocnou trosku se slzami v očích.
Bez energie, bez snů, bez života.

Jsi šťastná? Tohle je ten sen, který jsi měla? Takhle vypadá ten pohádkový život, jenž sis vysnila?
Princeznou v hradu s honosným názvem nemocnice?
Princeznou bez překrásných šatů, jelikož jí žádné nepadnou?
Princeznou bez korunky s nožem v ruce?
Princeznou jenž se dívá na růžový svět skrz tmavá okna temného hradu?

A víš co? Dost už s těmi pohádkami!

Co vlastně chceš? Co si od toho slibuješ? Co vlastně čekáš?

Já chápu že řeči ohledně rodiny a dětí tě dvakrát nevzrušují a nebudí v tobě nejmenší známku motivace,
ale přece existuje nějaká alespoň malá vidina pěkného reálného života a budoucnosti sebevražedných sraček.

Nebo ne?
Ale jistěže!
Jen si to představ.

Cestovat po světě, objevovat krásy největších obchodních středisek. Vyplnit si dny od rána až do večera činnostmi, jenž ti budou přinášet radost. Brunch s výtečnou kávou a miskou plnou jahod s nejlahodnějším mascarpone. Och bože, jak já bych si dala jahody a mascarpone. A pak dopoledne strávené u koní. Před trenérem v nových rajtkách, s otěžemi v ruce. S tím tvým přeslazeným posedem a přirozeným projevem. Hned potom skvělé odpoledne, divoké a nebezpečné na raftech nebo poklidné na jachtě. Večer strávený u filmu v teplé posteli. A jako třešničku dne si dopřát výřivku se sektem a další miskou mascarpone a jahodami. Celá šťastná poté usnout v hedvábné volánkové postely s nebesy vedle nějakého překrásného bruneťáka.

Dobře.
Uznávám že to, že by takhle vypadal každý den tvého života bez krve, je reálné asi stejně tak jako život v poháce, ale, notak, zamysli se!
Nebyl by život s energií, smysluplnou náplní, sebevědomím a láskou přece jen hezčí než to, co je teď?
Vždyť tomu se ani nedá říkat život.
Když se tak nad tím zamyslím.
Možná to trochu jako pohádka je. Hororová.

Je to opravdu jako by jsi byla princeznou v pohádce.
Ovšem zakletou princeznou, v zakletém hradu.
Nešťastnou a nemohoucí.
A víš co je na té tvé pohádce nejhorší?
Žádný princ ani princezna tě nevysvobodí.
Ne, zůstaneš zakletá tak dlouho dokud nezemřeš.
Jsou to silná slova, ale jsou pravdivá.

Takže, drahá.
Buď prolomíš prokletou kletbu a vysvobodíš se z toho tvého pitomého temného hradu zpět do opravdové reality sama
a nebo umřeš ve své prokleté pohádce.

Psala jsem příběh.. Trhala jsem, plakala, polívala se krví. Potom můj příběh přečetl někdo, koho jsem neznala. Byla to zvláštní černá postava, která se přibližovala. Cítila jsem jí ale neviděla. Otáčela se.. a tak sem psala dál. Poté přišla blíž a začla číst. Víte co jsem si uvědomila? Byla jsem to .. Já plná strachu.. nenávisti a smutku. Tak jsem se zeptala: "Líbí se ti to?'
 
 

Advertisement