about me

proslov k mému vnitřnímu já

20. july 2017 at 16:00
Drahá.

Už mě pěkně štveš.
Projev mi trochu laskavosti, vstaň a jdi se na sebe podívat do zrcadla.

Co vidíš?

Mladou slečnu s vysokými ambicemi, sebevědomím a kontrolou nad svým životem?
Mladou slečnu s dlouhými řasami třpytícími se nad zářivým pohledem a
světlou rtěnkou podtrhující upřímný nefalšovaný úsměv?
Mladou slečnu, jenž tolik miluje pohádky a přenáší svoji lehkou naivitu a nápaditost do svého života?

Ne.

Vidíš malou ustrašenou trosku s fialovýma kruhama pod očima.
Krátkými hustými vlasy a ustrašeným, vyčerpaným a nemohoucím výrazem v bledé tváři.
Vidíš nemocnou trosku se slzami v očích.
Bez energie, bez snů, bez života.

Jsi šťastná? Tohle je ten sen, který jsi měla? Takhle vypadá ten pohádkový život, jenž sis vysnila?
Princeznou v hradu s honosným názvem nemocnice?
Princeznou bez překrásných šatů, jelikož jí žádné nepadnou?
Princeznou bez korunky s nožem v ruce?
Princeznou jenž se dívá na růžový svět skrz tmavá okna temného hradu?

A víš co? Dost už s těmi pohádkami!

Co vlastně chceš? Co si od toho slibuješ? Co vlastně čekáš?

Já chápu že řeči ohledně rodiny a dětí tě dvakrát nevzrušují a nebudí v tobě nejmenší známku motivace,
ale přece existuje nějaká alespoň malá vidina pěkného reálného života a budoucnosti sebevražedných sraček.

Nebo ne?
Ale jistěže!
Jen si to představ.

Cestovat po světě, objevovat krásy největších obchodních středisek. Vyplnit si dny od rána až do večera činnostmi, jenž ti budou přinášet radost. Brunch s výtečnou kávou a miskou plnou jahod s nejlahodnějším mascarpone. Och bože, jak já bych si dala jahody a mascarpone. A pak dopoledne strávené u koní. Před trenérem v nových rajtkách, s otěžemi v ruce. S tím tvým přeslazeným posedem a přirozeným projevem. Hned potom skvělé odpoledne, divoké a nebezpečné na raftech nebo poklidné na jachtě. Večer strávený u filmu v teplé posteli. A jako třešničku dne si dopřát výřivku se sektem a další miskou mascarpone a jahodami. Celá šťastná poté usnout v hedvábné volánkové postely s nebesy vedle nějakého překrásného bruneťáka.

Dobře.
Uznávám že to, že by takhle vypadal každý den tvého života bez krve, je reálné asi stejně tak jako život v poháce, ale, notak, zamysli se!
Nebyl by život s energií, smysluplnou náplní, sebevědomím a láskou přece jen hezčí než to, co je teď?
Vždyť tomu se ani nedá říkat život.
Když se tak nad tím zamyslím.
Možná to trochu jako pohádka je. Hororová.

Je to opravdu jako by jsi byla princeznou v pohádce.
Ovšem zakletou princeznou, v zakletém hradu.
Nešťastnou a nemohoucí.
A víš co je na té tvé pohádce nejhorší?
Žádný princ ani princezna tě nevysvobodí.
Ne, zůstaneš zakletá tak dlouho dokud nezemřeš.
Jsou to silná slova, ale jsou pravdivá.

Takže, drahá.
Buď prolomíš prokletou kletbu a vysvobodíš se z toho tvého pitomého temného hradu zpět do opravdové reality sama
a nebo umřeš ve své prokleté pohádce.

Psala jsem příběh.. Trhala jsem, plakala, polívala se krví. Potom můj příběh přečetl někdo, koho jsem neznala. Byla to zvláštní černá postava, která se přibližovala. Cítila jsem jí ale neviděla. Otáčela se.. a tak sem psala dál. Poté přišla blíž a začla číst. Víte co jsem si uvědomila? Byla jsem to .. Já plná strachu.. nenávisti a smutku. Tak jsem se zeptala: "Líbí se ti to?'
 
 

Advertisement