about me

17:51

31. may 2018 at 17:50 | Kai.
Už jen bezmocně ležím na zemi, usmrkaná, zadýchaná, jehličí mě píchá do nahých nohou. Slyším jen, jak mé srdce chce vyskočit z hrudníku.

Co teď? Má smysl pokračovat? Nechat tady všechny, zklamat je? Nejradši bych odešla bez jakéhokoliv slova. Občas mám pocit, že jsem úplně zbytečná. Všichni by se beze mě obešli. Nemusím tu být, proč taky? Občas chci jít a omlátit si něco o hlavu tak, abych se už neprobrala. Nikdy. Deprese mi ničí zdravý rozum a hlavně život. Zase přemýšlím nad těma hovnama, která se mě držela tak dlouho a já se jich na dobro zbavila. Myslela jsem si, že jsem se jich zbavila. Ale jsou tady. Proč? Proč nezůstala tam, kde do teď byla? Rok jsem o nich nevěděla, rok jsem strávila s úsměvem na rtech, rok jsem si mohla říkat, že jsem šťastná. Ale teď? Chtěla bych odejít pryč, ale nějaký smetí sebelásky mi to nedovolí. V tomhle případě bych chtěla být sobecká mrcha.

Nevím, kde se ve mně tyhle myšlenky berou.
V úterý jdu po dlouhé době ke 'cvokařce', zláme nademnou hůl jako ostatní. Včetně blízkých. Přijdu si, jak kdyby mi nedokázali pomoct, nechtěli mi nabídnout tu ruku, to objetí. Nepotřebuju, aby mi řekli, že to všechno bude dobré, protože nebude. Vím to já, víš to i ty. Potřebuju člověka, který semnou bude mít trpělivost a nevykašle se na mě hned po prvním pádu, jako většina. Podá mi pomocnou ruku i bez toho, abych si o ni řekla sama. Tenhle člověk mi v životě chybí. Existuje vůbec někdo takový? Jsem naivní a psychicky labilní sra.ka.

I've lost my mind, I do not know what's happening to me

13. may 2018 at 19:01 | Kai.
Konec depresivních sraček.

Sleduji, jak mizí moje poslední kousky mojí sebelásky a utápím se postupně v úzkostech a vlastním žalu. Naprosto zlomená svým vlastním osudem. Zhrzená sama sebou ze sebe leju další vlnu slz, co to je? Z mého života se stala troska. Když si vzpomenu, z čeho všeho jsem mohla mít radost, chce se mi opět plakat. Dokážu po takovém množství slz?

Odcházím z domu, obouvám boty, beru klíče. Musím si je brát, když se nechci vrátit? Najednou mě pohlcuje světlo pouličních lamp, pár hvězd jemně problikává na obloze a já se toulám dál v ulicích, co mlčí. To ticho je jedna z mála věcí, co mě dokáže uklidnit. Vítr mi zafoukal přímo do tváře, až se mi rozklepaly zuby. Mlčím - stejně se nezmůžu ani na půl slova.

Stíny se rozplývají na čerstvých kalužích a vítr mě najednou začíná spíše hladit. Pozitivní změna, nebo jen začnám propadat ještě více své úzkosti? Hladí a objímá mě. Náhle si začínám uvědomovat, jak moc mi chybí vřelý lidský dotyk. Jen ta myšlenka toho, že pláč mi začíná být bližší než mí přátelé. Mám já je ještě vůbec? Musím věřit, že ještě stále ano.

Jako by se mi vytratila všechna láska. Jediné, co miluji je moje přítelkyně, úzkost. Toulám se toulám, noha přes nohu, jakoby se každou vtěřinu s každým mým krokem vpřed střídala i nálada.

Takhle to má být?

Jsem jen malá porouchaná dušička,co hledá náplast na dobrovolně způsobené rány a doufá, že ji první déšť chladných slz nestrhne. Kde mám svou náplast?

Najednou jakoby mi zmizela důvěra v sama v sebe. Slza za slzou padá k zemi, tak jak to bývá. A už vím, že toho moc ve své krátké budoucnosti nezvládnu.

Vracím se domů, ale podbízí se mi otázka: "kde mám doma?"
Nemám doma.
Je to jen místo, kde musím trávit čas, s lidmi, kteří mě neberou takovou, jaká jsem nebo jsem chtěla být.
Jasný, to zoufalství v mojí duši, ukamenujte mě!
jen jsem chtěla žít po svém, ne trpět kvůli předsudkům.

Uhrančivý pohled. Provedla jsem něco?
A pravda, vždycky se u mě něco najde, není to tak? Za co mě odsoudili tentokrát?

NEZTRÁCEJ HLAVU, ŽIVOT JE JEN PEKLO, PAK UŽ JE JEN NEBE.


jsem jiná, jsem lepší

30. march 2018 at 18:01 | Kai.
Tenhle článek je o tobě.
A je mi úplně jedno kdo jsi, odkud jsi, jak vypadáš nebo kolik je ti let.
Jsou to zbytečnosti.

Čti pomalu, přemýšlej.

Z pohledu jiných máš chyby. Nejsi na tamto moc hezká, na tohle jsi moc tlustá. Ale prosím tě, odkdy tebe zajímá názor stáda? Přestaň se tím zabývat, je to nepodstatné.

Neřiď se citáty, motty, ani úsudky básníků a snílků. Žiješ v realitě. Sníš, ale jen vlastní sny. Víš, že dnes si dobiješ telefon, ale zítra. Zítra dobyješ svět.

Nepotřebuješ přátele. Přesněji, nepotřebuješ ty falešné ksichty, co se tváří jako přátelé. Radši jsi svůj vlastní nejlepší přítel. Moc dobře víš, že lidé jsou zlý.

Neláká tě materialismus. Směješ se lidem, kteří se celý život snaží upoutat pozornost lidí, které nemají rádi, jen proto, aby jim dokázali, že jsou lepší. Nedává ti to smysl, je to až dětinsky vtipné.

Když si tohle čteš, prohrabáváš si vlasy. Vím to, děláš to pořád, dokonce i ve spaní. Jo, já vím, že bydlíš ve druhém poschodí. Taky vím, že to nebylo jednoduchý.

Strávíš hodiny před zrcadlem. Ale nemaluješ se. Nevybíráš si oblečení. Jen stojíš a pozoruješ svoje křivky. Otáčíš se ve snaze vidět všechny části tvého těla. Připadáš si tlustá. Tlustá pro něj, pro sebe, pro všechny.

Jsi závislá na sociálních sítích. Cítíš se fajn, nespoutaná, ale je to právě facebook s instagramem, kdo tě svazuje v pevných řetězech. Uvědomuješ si to, ale těsnost řetězů ti nedovolí zmáčknout tlačítko ,odhlásit se'.

Necháváš lidi, ať hladí tvoje ego sladkými slovy, i když víš, že bezmála polovina z nich je falešná. Dodává ti to pocit lásky a popularity, ale na co to je, když je to jen iluze?

Často přemýšlíš, někdy až moc. Polemizace tak přechází v nespokojenost a ta zas v deprese. Řeknu ti jedno. Jsi nádherná.

Nádherná v tom, jak se směješ, i v tom, jak brečíš. Jsi nádherná, když se maluješ, ale ještě hezčí jsi, když na sobě nemáš makeup. Věř mi, čím déle trvá tvých pět minut v koupelně, tím méně jsi krásná.

Často si prohlížíš "ideály krásy". Ať už to je tvá spolužačka atletka, nebo jen modelky na instagramech. A čím déle si je všechny prohlížíš, tím méně jsi se sebou spokojená.

Křičíš do tmy spravedlnosti. Chceš mít taky husté vlasy a mezeru mezi stehny. Honíš se za něčím, co je v životě tak nepodstatné. Nedůležité. Nepatrné. A přesto ti to ničí život.

Rádá zkoušíš nové věci, prožíváš ten prvotní pocit adrenalinu a očekávání naplno. Dáváš do všeho všechno. Pro někoho vyčerpávající, pro tebe náplň celého dne. Být dokonalá.

Ráda se fotíš. Většinou fotíš něco na instagram. Někdy jen tak, protože si myslíš, že ti to sluší. Ne, není to egoismus. To je schopnost milovat sama sebe a ta je velmi důležitá.

Nemáš ráda změny. Všechno ti vyhovuje tak, jak to je. Něco se pozitivně nabyté, něco pozitivitu postrádá. Zaměříš se tedy na věci, které jsou pozitivně nedostačující a najednou zatoužíš po změně. Zvláštní výměna názoru během pár vteřin. Trpíš tím téměř ob minutu.

Víš co tobě chybí? Ráno vstaň, postav se před zrcadlo, zhluboka se nadechni a řekni: "Wou, kočko, přijdeš mi hezčí než včera. Ani malovat se nebudeme, vždyť nám to sluší. Tak papa lásko." Místo toho to vypadá nějak takhle: "Wou jsem se lekla. Tyvole čau ty ksichte, bože na té bradě mám nádor nebo co? Radši ahoj večer, doufám, že už tě dneska neuvidím."
Vidíš ten rozdíl? Láska a nenávist.

Říkáš, že to co sis teď přečetla, nebylo o tobě. Že se chováš jinak. Nene, jen si to nechceš přiznat.
Je důležité šířit lásku, ale ještě důležitější je milovat sama sebe. Říct si, že na tohle jsi pyšná a tohle se ti líbí. Jsi nádherná. Nevěříš. Tak si to přečti znovu, mám velkou trpělivost. Stále ne? Znovu. Jsi nádherná. Věř mi.

short story about my past

25. march 2018 at 14:41 | Kai.
Veprostřed prostorné chodby stojí striktně vypadající žena a hystericky ye sebe vyráží nadávky a výčitky adresované drobné černovlasé dívce křčicí se v rohu chodby přímo vedle dvěří. Dívčině se po červených tváří kutálí slzy.

"A navíc jsi byla venku! Vím to! Byly odemčené dveře, ty malá prolhaná mrcho!"

"Ale, ale. Já venku nebyla. Ani jsem neotevřela dveře." dívka ze sebe dostává slova se značnou námahou a pomalu zvyšuje hlas.

"Proč by teda byly odemčené? Já zamykala, lhářko! Bylas venku!"

Černovláska začíná prudce dýchat. Její ruka křečovitě zatíná nehty do stehna skrze látku džín. V tom do chodby vkročí vysoký muž se zamračeným výrazem, otec.

"Co tady vyšiluješ, jsi snad blázen nebo co?!" vyštěkne. "A vypadni za chvíli odjíždíme na chatu."

Za čtvrt hodiny už stojí celá radoby rodina u auta, když v tom dcera promlouvá k rodičům: "Nechala jsem doma léky." pípne tichým nejistým hláskem.

"Mazej." zní reakce jejího otce, načež se vydá za rozklepanou dívkou.

Než jí opět otevře vchodové dveře, promluví: "Nevyšiluj nebo ti rozbiju hubu tak, že se ani v zrcadle nepoznáš." vypadá jako by už skončil. "Ty potvoro." dodá, když už postává mimo dveře.

Za pár minut už všichni sedí v autě a rodiče hustí další urážlivé výčitky do jejich dcery. Nejedou však přímo na chatu, nýbrž se ještě zastaví v dome prarodičů, aby se rozloučili.

Nemusí však ani zvonit, jelikož na dvoře již čekají dva lidé.

"Ahoj ségra, Pavle." pozdraví se matka s ženou a mužem. Po předešlém vzteku téměř ani stopa.

Sotva spolu stihnou prohodit pár slov, už dolů ze schodů vedoucích ke vchodovým dveřím schází starší žena, babička.

"Ahoj všichni," vesele vítá přítomné. "ty jsi brečela?" Pronese udiveně, jakmile si všimne uplakané roztřesené vnučky.

"Ne." zničeně zazní odpověď.

"Ale ovšem, histerka."

"Né, vždyť nemá důvod." ozvou se dvojhlasně dívčini rodiče.

Sotva prohodí pár slov a rodinka už znovu sedí v autě. Otec se otočí k černovlasé hromádce neštěstí.

"Já tě teď takhle budu ztrapňovat, kde to půjde. Jsi vyšinutá, blázen." pronese jakoby nic.

"Jsi na léky, odporná hnusná štětka." Přisadí si matka.

Takhle se rodiče střídají další půl hodiny cesty. Děvče se klepe víc a víc, popotahuje, přičemž dýchá tak prudce, až se začíná dusit.

"Jsem rád, že jsi byla naše dcera, dal jsem ti, myslím vše. Ale už nejsi naše dcera. Jsi mi ukradená."

Dívka se snaží vytáhnout z kapsy neslyšně žiletku. Nakonec ji pouští zpět a zrácí vědomí.

honesty n.2

11. march 2018 at 19:59 | Kai.
V tuhle chvíli bych raději měla sedět nad učením, nebo jakoukoliv jinou prací do školy, ale moje nervy už se opět dostaly do velmi nepříjemného pnutí. Jinými slovy řečeno - perfektní příležitost napsat článek. Už chápu, proč jsem se na blog vrátila. Pomáhá mi to. Jo.

Již dávno jsem tak nějak vystřízlivěla z naivity. Z naivity, že všichni jsou kamarádi. Zejména díky lidem okolo sebe. Pochopitelně. Ale možná i trochu mé vlastní vůli, že jsem byla schopná odhodit růžové brýle a vidět zřetelně, jak se věci mají. Nicméně stále se mé osoby zmocňuje při každém dalším potvrzení, že se nemýlím, neklid. A vlastně i jakýsi smutek.

Pochopila jsem jednu základní věc. Člověk nemůže věřit nikomu. Absolutně nikomu. Není to nijak přehnaně pesimistická myšlenka, která by vycházela z nějakého mého momentálního depresivního stavu. Je to jen čistá pravda. A nejdůležitější je si to umět přiznat. Přiznat si věci sám sobě. Jelikož před vším může člověk utéci, jen ne sám před sebou. Přijde mi, že díky tomu jsem se sice dostala na jakýsi "opustěný kontinent" a začínám odznovu, ale zároveň z mých beder spadla neuvěřitelná zátěž.

Přesto všechno vím, že by se lidé neměli soudit. Vím, že každé jablko jednou bylo nezralé a muselo ujít nějakou cestu, aby dozrálo. Ale z jejich povrchnosti se mi dělá zle. Z jejich umění být tak zlý, až je to dechberoucí, taktéž. Žádná lež není dost dobrá lež. Neříkám, že jsem neomylná. Že vždy mluvím pravdu. Nemluvím a nejsem. Dokáži si alespoň přiznat, kdy opravdu jednám jen ve svém zájmu. Kdy i já jsem sobecky smýšlející, vykonám něco, na co nejsem třikrát hrdá a vzápětí zklamaná ze sebe samotné. Nelžu totiž sama sobě a nejsem pak tím, kdo vytěsní všechny svoje špinavosti, protože jsou v rozporu z jeho představou, že on sám je hodný, milý, upřímný - zkrátka dobrý. A možná bych si za to měla pogratulovat.

Události posledních několika let mě ujišťují v tom, že snad bych neměla být tak hloupá a chovat se vždy čestně. Vždyť přeci často ten nejzkaženější článek má v tom životě setsakramentské štěstí. Mám tedy zůstat dál slepě věřící a spoláhat na boží mlýny? Zřejmě ano. Vlastně ne. Určitě ano. Protože jedině to mě ještě udrží střízlivě smýšlející a zabrání mi to v tom, abych šla skočit z mostu. Ale já se nevzdám. Místo toho si jen každodenně odplivnu nad tím, jak je ten svět prohnilý a jak je mi z něj zle.

(Michodem za příliš obecnou rovinu článku se omlouvám. Možná to způsobí nesrozumitelnost. Ale raději snad nebudu konkretizovat, protože to bych si jen připomněla absurditu situace, která mě k tomuto pocitu vypsání se dohnala. Howgh.)

honesty n.1

5. march 2018 at 19:45 | Kai.
Právě jsem přemýšlela nad tím, co bych řekla, kdyby mě někdo požádal o můj názor.
Moje přirozenost by mi velila upřímně vychrlit všechny chyby a nedbat na výraz druhé osoby.
Jenže tím, že bych to té osobě řekla, tak bych nejspíš ztratila nějaké to kladné hodnocení. Nikdo přece nechce slyšet upřímný názor. Přiznejme si to: jsme radši, když nám lidi mažou med kolem pusy.
I já jsem taková. Jsem ráda, když mi někdo lže jen, abych se necítila vážně strašně. Já to dělám taky. Nebo se alespoň snažím.
Někdy mi trochu ujede jazyk a ze mě vypadne věta, která není zrovna dvakrát přívětivá.

Ale když jde o něco vážně důležitého, tak jsem naprosto upřímná. Nezapírám. Nelžu.
Myslím si, že právě v těchto situacích si to upřímnost přímo vyžaduje.
Nemám ráda řešení důležitých věcí, ale mám ráda upřímnost. Trochu paradox.

Já jsem ráda upřímná, cítím se potom líp. Ale spousta lidí nerada slyší upřímný názor.
Proto se občas zašiju do nějakého pytle samoty a upřímně vyjadřuju svoje myšlenky nahlas. Ve většině případů se od nadávek dostanu k pláči, ale to bývá zaviněno tím, že se cítím nepochopená. Je lepší to ze sebe dostat hned.

Vážím si lidí, kteří jsou ke mně upřímní. Nevadí mi, že to zrovna není nějaká lichotka. Aspoň se z toho můžu poučit a změnit to.
Lichotky se mi dost špatně přijímají, protože sama moc dobře vím, že to jsou nadsazené věty. Nikdo přece není nejlepší, krásný, nebo dokonce chytrý.
Nejlepší není nikdo, to prostě nejde. Vždycky tu bude někdo lepší.
Všichni jsou svým způsobem nějak oškliví, a proto nikdy nemůžou být krásní.
Když někdo o někom řekne, že je chytrý, tak je to ve většině případech jen proto, že se mu zdá chytřejší, než pár lidí z jeho okolí.
Taky mě lichocení uvádí do rozpaků. Nevím, jak mám odpovídat.
S uznáním problém nemám, jsem za něj ráda. Ale lichotkám moc nevěřím a nerada je přijímám.

jealous bitch

25. february 2018 at 20:39 | Kai.
Žárlivost. Říká se, že ten kdo nežárlí, nemiluje. Že žárlivost je projevem toho, že vám na druhé osobě záleží. Projevem toho, že se bojíte, že byste o ni mohli přijít. Na druhé straně příliš velká žárlivost dokáže vztah dokonale zničit. Člověk si připadá kontrolovaný na každém kroku. Připadá mu, že mu ta druhá osoba nevěří. Ale to nemusí být vždy pravda, ikdyž to tak na první pohled může vypadat..

Když si představím sama sebe, mám chuť si jednu vlepit. Žárlivost je pro mě dost známé slovo, bohužel. Pokud máte někoho opravdu rádi, ale te člověk vás dost zklamal, je těžké se z toho jen tak oklepat a žít dál, jako by se nikdy nic nestalo. Pokud vás někdo jednou podrazil, prostě se bojíte, že se to stane znovu. A to je přesně ten důvod mojí žárlivosti. Žárlím, protože mám strach. Strach, že přijdu o někoho koho miluji. Moje žárlivost je zaměřená na všechny, které se kolem něho motají, což mě celkem děsí.

Nikdy jsem nežárlila, tak nevím proč zrovna teď musím. Nemůžu říct, že bych mu nevěřila. Věřím. Ale problém je v tom, že nevěřím sama sobě. Nechápu jak může být se mnou, když ony je tak krásné, vtipné, zajímavé. A já jsem nudná, obyčejná a není na mně nic úžasnýho. Nechápu proč si vybral mě a ne je. Mám strach, že si uvědomí, že udělal chybu. Proto žárlím.

Chybí mi sebevědomí a to je ten můj problém. Myslím si, že to je důvod žárlení u hodně lidí. Kolikrát nemusí být chyba v té druhé osobě, ale v tom člověku samotném. Neuvědomujeme si, že druhá osoba nás má vážně ráda, že pro ni jsme dokonalí. Kdybych měla aspoň nějaké sebevědomí, možná bych si něco takového uvědomila a nežárlila už tak moc. Ale to bych potom nebyla já.

long distance relationship

10. january 2018 at 19:59 | Kai.

Den za dnem usínáš sama.
A nemůžeš jít ze svým klukem jen tak do kina. Nebo jen tak ven.
Proto je každé rande jako malé světýlko mezi ostatními dny.
Světýlko, které přichází párkrát za rok.

Mimochodem každé rande je jako první rande. Trochu divné a trochu trapné.

Fotíš spoustu fotek, které si s ním vyměnuješ. Jen abys věděla, jak dneska vypadá.
Celé dny neslyšíš jeho hlas. A když ti někdy zavolá rozruší tě to, zvedne se ti tep.

Prakticky trávíš dny na facebooku, který nesnášíš.
Nesnášíš sociální sítě a miluješ je. Protože je to hlavní kontakt s ním.
Takhle s ním trávíš "společný" čas.

Jsi alergická na slovo "říkat" protože je to ve skutečnosti jenom "psát".
Nic si neřeknete, všechno si napíšete.

Někdy vyšleš do časoprostoru, větu, že ho miluješ.
Ale on si tu zprávu třeba ani v reálném čase nepřečte.
Může ji číst za několik hodin. Kdy ty budeš sedět a zírat do počítače a čekat nějako reakci.
Které se nedočkáš, protože v slzách usneš.

Často přemýšlíš a užíráš se, jestli je tak daleko a tak dlouho bez holky.
Jestli mu věříš, že tě znovu nepodvede. Pochybuješ o všem.

Žárlíš i na prodavačku v obchodu nebo na spolužačku ze školy.
Každý s ním tráví víc času, než ty.

Všichni okolo ti říkají, že jsi naivní.
Všichno okolo na tebe koukají jako na mimozemšťana.
Připrav se na to, že tě nikdo nepodpoří. Člověk v normálním vztahu vztah na dálku nepochopí.
Nikdo nebude vědět, kolik síly tě to stojí.

210 the best days with him.

I spy with my little eye

8. october 2017 at 18:00 | Kai.
Přijde mi, že lidé se zapomínají radovat z maličkostí.. Všichni si občas připadáme tak trochu vyždímaně a nemáme zkrátka tu správnou chuť do života, ale nikdo by neměl tvrdit, že se mu neděje nic hezkého, protože by lhal.

Maličkosti. Ta největší radost je ukryta v maličkostech. Nový mobil je sice skvělá věc, ale víte, co je ještě lepší? Upřímný úsměv. A netvrďte mi, že se na vás za celý den nikdo hezky neusměje. Vždyť je krásné, když vám prodavačka nadšeně a s úsměvem popřeje hezký den nebo když vám někdo ochotně podrží dveře, aby se vám nezavřely před nosem. To jsou ty maličkosti, kterých si musíme vážit. Maličkosti, které nám můžou rozjasnit den.

Možná vás zajímá, jak jsem se k tomuhle tématu dostala. Je to jednoduché. Někdo mi udělal radost. Velkou radost pouhou maličkostí. Jeddna moje spolužačka mi koupila lízátko. Prostě jen tak. Vlastně mi nejde ani tak o to lízátko, jako spíš o fakt, že si na mě vzpomněla. Že nemyslela jenom na sebe.. To mě zahřálo u srdce.

Nesobeckost. Možná, kdyby lidi nemysleli pořád jen na sebe, byl by svět hezčí. Vlastně ne možná, ale určitě. Stačilo by, kdybychom byli trochu ochotnější udělat radost ostatním. Hm? Komu jste dnes udělali radost? A to nemyslím nijak zle. Jen se ptám a chci, abyste se zamysleli.

A ještě taková drobnost. Slovíčko "děkuji" taky dokáže udělat divy. Když vám někdo podá tužku, která vám upadla na zem, toho člověka určitě potěší váš úsměv a slovo "díky" nebo "děkuji". Vám by to také nejspíš udělalo radost, tak proč něco takového nedopřát i ostatním?

Byla bych ráda, kdybyste se na závěr ještě jednou zamysleli nad tím, komu jste dnes vykouzlili úsměv na tváři nějakou maličkostí. Pevně věřím, že jste si na někoho takového vzpomněli. A teď se naopak zamyslete nad tím, kdo (nebo co) vás dnes nějakou maličkostí potěšil. Jsem si na 99,98% jistá, že se vám vybavila alespoň jedna situace, věc nebo osoba, která vám dnes zlepšila náladu. Nakonec ten život nebude až tak hrozný, že? Ono to nějak přežijeme.

Nezapomínejte, že nikdy není pozdě na to, udělat někomu něčím radost. Hezké věci, které jste udělali a uděláte, se vám jednou vrátí. A to vím jistě. Stačí jen chvíli nemyslet na sebe a udělat nějakou maličkost pro druhé. O tom to je. Nemusíte kupovat drahé dárky, stačí úsměv. Vzpomínáte?

život introverta?

24. september 2017 at 19:20 | Kai.
Osobně se považuji za introverta. Nejen sama, ale i okolí to o mně tvrdí. Popravdě, někteří mi dokonce říkají asociál, ale to mi přijde trochu přehnané. Jsem si jistá, že spousta lidí, co navštěvuje můj blog, jsou také introverti, protože celkově na mě většina blogerek takto působí, takže mi určitě aspoň u některých bodů dáte za pravdu.
Tak, to by bylo na úvod. Pusťme se tedy rovnou do toho.

1. Mlčení je naprosto v pořádku
Nepřijde mi nijak trapné nebo tak, když třeba sedím v autobuse s kamarádem, chvíli si povídáme a pak nastane "trapné ticho". Pro mě je tak nějak mlčení přirozenější jak mluvení a vůbec mi nevadí. Proto se třeba ani povětšinou nesnažím znovu navázat konverzaci.

2. Ne, nejsem naštvaná
Spousta lidí si myslí, že jsem se na ně nějak naštvala jen proto, že jim třeba odpovím jen přikývnutím nebo krátkou odpovědí. Není to tak. Prostě jsem jen stručná a nepovažuji za důležité, abych mluvila víc.
Stejně tak to dopadá, když přemýšlím a mám naprosto neutrální výraz. To je můj přirozený obličej, prosím, nemůžu za to, že působím naštvaně. Neberte si to tolik osobně.

3. Nevadí mi být sama
Někteří si nedokáží představit, že by strávili jediný den osamotě, aniž by promluvili s jediným člověkem. Já takto trávím klidně i celý víkend. A vůbec mi to nevadí. Neznamená to totiž, že bych byla osamocená. Ráda si pobudu sama u seriálu a nevytáhnu paty z domu, mluvím jenom se psem a jsem spokojená.


4. I já někdy mám potřebu jít mezi lidi
Jsem sice ráda sama, každopádně i já někdy mám chuť vyrazit ven s přáteli, občas dokonce na nějakou oslavu nebo tak. Řekla bych, že tolik času, co chtějí extroverti strávit s lidmi, potřebují introverti strávit sami a naopak.
Co z toho plyne? Nezavrhujte mě a zvěte mě ven nebo někam. Někdy vás možná odmítnu, ale někdy budu hodně ráda. Záleží podle mé momentální nálady. A opět, neberte si to nijak osobně.

5. Promiň, že na tebe tak zírám
Pozorování lidí patří k mým koníčkům. Nejen jako inspirace do povídek, ale ráda obdivuji pěkné líčení, krásnou barvu vlasů nebo zářivé oči. Přemýšlím, co asi vedou za život a tak. Taky mnohdy, když zrovna nemám sluchátka, odposlouchávám cizí rozhovory. Já vím, že se to nemá, ale když ty lidi neznám, nikomu to přece neublíží.
Ale nepleťte si to s navazováním očního kontaktu. Má to probíhat "na tajňačku". Ani když s někým mluvím, tak se mu pořádně nedívám do očí. Prostě to nedokážu, přijde mi to hrozně nepřirozené.

6. Potřebuju víc osobního prostoru
Když u mě někdo stojí blíže jak půl metru u přátel a tak metr u známých či cizích, musím trochu poodstoupit. Dělám to automaticky, není mi to příjemné. Stejně tak mě prosím neobjímejte jen tak zničehonic, bez jakéhokoli důvodu nebo aspoň varování. Nepovede se vám to.


7. Jakmile budu mít co říct, řeknu to
Pokud budu chtít říct, co si myslím, řeknu vám to. Ale pokud mě k tomu budete nutit, moc vám toho nepovím. Je to jednoduché. Protože na mě zbytečně strhnete pozornost, když se mě ptáte na názor. Věřte mi, já se ozvu, jestli budu chtít. Jde o to, že si všechno promyslím, mnohdy si věty přesně zformuluji dopředu, a pokud to bude důležité, pak promluvím. Dost lidí plácá blbosti, protože nad tím tolik nepřemýšlí. Já raději budu mlčet, než abych řekla hloupost.

8. Raději píšu než volám nebo mluvím
Nevolejte mi. Proč nestačí poslat SMSku? Nebo napsat na facebook? E-mail? Jen ne volat. Nebo dokonce mluvit face-to-face. To je na mě moc velká interakce, kterou si dovolím jen se svými nejbližšími.
A nejhorší jsou neznámá čísla! Raději budu o hladu, než abych zavolala a objednala pizzu. Písemná domluva je pro mě mnohem přijatelnější, aspoň se nijak nezakoktám, všechno si lépe promyslím a není to na mě prostě takový tlak.

9. Většinou mi nevadí jenom poslouchat
Klidně pořád něco mluvte, nevadí mi to. Je mi to příjemnější, než abych musela mluvit já. Jasně, občas chci třeba taky něco přihodit, ale nebojte, nebudu váš monolog přerušovat moc často. Co vám chci říct, vám řeknu v prvních pěti minutách naší konverzace a pak už můžete mluvit, o čemkoli chcete vy.

10. Miluju diskuzi o vážných a hlubokých tématech
Nebojte se se mnou mluvit o tajemstvích vesmíru, o svých nejtajnějších přáních a snech nebo o tom, zda jste pro či proti potratům. Je velká pravděpodobnost, že už jsem o tom někdy přemýšlela a zajímá mě váš pohled na věc.


11. Občas se ptám na dost zvláštní věci
Hodně přemýšlím. Fakt hodně. O všem. Takže se vůbec nedivte, když se vás zničehonic zeptám:
"Co když všichni vidíme jinak barvy, ale nevíme o tom, protože je nazýváme stejně? Třeba je tvoje modrá moje červená!"
"Je znaková řeč stejná pro všechny země? Jakože by se hluchý Čech a hluchá Španělka domluvili?"
"Kdyby se mořská pana pářila s kentaurem, co by z toho vlastně vzniklo?"
A je mi úplně jedno, že jsme se zrovna bavili, kam si půjdeme dát oběd.
 
 

Advertisement