about me

29/9/18

3. october 2018 at 19:36 | Kai.
Is there something wrong with me ?
Cos I can't seem to keep anyone or anything, anyone or anything.
Is it the way I walk ? The way I talk ?
Or how I wish I could change the world ?
Is it silly of me, is it silly of me to dream ?

Oh I try to make everyone happy,
But what about
What about me ?
Is it too much to ask,
Is it too much of a chore ?
For someone to stick around unlike everyone before.

Is it the way I dress ?
My need to impress ?
Or how I'm clearly drenched in loneliness ?
And I'm craving, craving something like this.
Do I feel too much ?
Tell me, do I feel to much ?
Are you suffocating under my love ?
I can't help it darling I can't help it with you.

Chorus

I'm begging don't go
I'm begging you please stay
Tell me what I've got to change
And I'll do it, I'll do it for you x2

začátky

5. september 2018 at 17:19 | Kai.

Tři dny.
Stačily mi tři dny.

Šla jsem na střední a doufala v jednu věc. Že si najdu kamaráda, který by se rozhodl poznat mě a nedsoudit v prvních minutách. Chtěla jsem poznat člověka, který by ty čtyři další roky pro mě byl někým, kdo se se mnou zasměje, pomůže případně s učením, komu i já sama pomůžu. Stačil by mi jeden jediný člověk, který by mi neublížil.

A tak nastal první den. Usadila jsem se do lavice společně se slečnou, se kterou jsem se domlouvala a musela jsem čekat. Netřásla jsem se, nebyla jsem nervózní, vůbec nic, jenom jsem tam prostě seděla a doufala, že se najde někdo, kdo mi padne do oka a stane se posléze mým kamarádem. Nikdo takový nepřišel, což se ještě dalo pochopit.
Ten první den se mi zdál v pohodě, nic zvláštního se nestalo, nic strašlivého jsem neprovedla, nikdo na mě nemluvil.

Druhý den byl jednoduchý, jen jsme si od starších ročníků koupili učebnice a šli jsme domů.

Třetí den už to bylo horší.

Cestou do školy jsem se třesla, jako minulý rok. Všechny ty pohledy ve třídě, pohledy vyšších ročníků, když nevím, kde přesně mám učebnu. Všechen ten strach se vrací společně s pernamentními bolestmi žaludku.

Tři dny.. A já se cítím, jako kdyby mě zase všichni nenáviděli. Většina mé nové třídy je extrovertní, potřebují všechno všem sdělit, nejlíp ještě s půl přidaným příběhem. Všichni chtějí být středem pozornosti, křičí a jsou strašně chytří. Všude musí být, všechno vědět i vidět. Není pro ně problém se ztrapnit před celým národem. Ano, pak jsem tu já. Sedím schoulená mlčky u okna, klopím zrak a doufám, že mě lidi přestanou brát jako monstrum z podsvětí. Doufala jsem, že alespoň jeden člověk z těch dvaceti devíti pozná, že nejsem úplně špatná. Že dokážu být i přátelská, když se to tak vezme. Sice nemám ráda ponocování s alkoholem, ale knihy, že sice mám ráda pořádek, ale ráda se i zabavím s člověkem, co mě neodsoudí na základě tří dnů.

Jsem strašně ráda, že na té škole jsem. Byl to můj malý sen, ale kvůli těm lidem bych byla radši i na učňáku.

17:51

31. may 2018 at 17:50 | Kai.
Už jen bezmocně ležím na zemi, usmrkaná, zadýchaná, jehličí mě píchá do nahých nohou. Slyším jen, jak mé srdce chce vyskočit z hrudníku.

Co teď? Má smysl pokračovat? Nechat tady všechny, zklamat je? Nejradši bych odešla bez jakéhokoliv slova. Občas mám pocit, že jsem úplně zbytečná. Všichni by se beze mě obešli. Nemusím tu být, proč taky? Občas chci jít a omlátit si něco o hlavu tak, abych se už neprobrala. Nikdy. Deprese mi ničí zdravý rozum a hlavně život. Zase přemýšlím nad těma hovnama, která se mě držela tak dlouho a já se jich na dobro zbavila. Myslela jsem si, že jsem se jich zbavila. Ale jsou tady. Proč? Proč nezůstala tam, kde do teď byla? Rok jsem o nich nevěděla, rok jsem strávila s úsměvem na rtech, rok jsem si mohla říkat, že jsem šťastná. Ale teď? Chtěla bych odejít pryč, ale nějaký smetí sebelásky mi to nedovolí. V tomhle případě bych chtěla být sobecká mrcha.

Nevím, kde se ve mně tyhle myšlenky berou.
V úterý jdu po dlouhé době ke 'cvokařce', zláme nademnou hůl jako ostatní. Včetně blízkých. Přijdu si, jak kdyby mi nedokázali pomoct, nechtěli mi nabídnout tu ruku, to objetí. Nepotřebuju, aby mi řekli, že to všechno bude dobré, protože nebude. Vím to já, víš to i ty. Potřebuju člověka, který semnou bude mít trpělivost a nevykašle se na mě hned po prvním pádu, jako většina. Podá mi pomocnou ruku i bez toho, abych si o ni řekla sama. Tenhle člověk mi v životě chybí. Existuje vůbec někdo takový? Jsem naivní a psychicky labilní sra.ka.

I've lost my mind, I do not know what's happening to me

13. may 2018 at 19:01 | Kai.
Konec depresivních sraček.

Sleduji, jak mizí moje poslední kousky mojí sebelásky a utápím se postupně v úzkostech a vlastním žalu. Naprosto zlomená svým vlastním osudem. Zhrzená sama sebou ze sebe leju další vlnu slz, co to je? Z mého života se stala troska. Když si vzpomenu, z čeho všeho jsem mohla mít radost, chce se mi opět plakat. Dokážu po takovém množství slz?

Odcházím z domu, obouvám boty, beru klíče. Musím si je brát, když se nechci vrátit? Najednou mě pohlcuje světlo pouličních lamp, pár hvězd jemně problikává na obloze a já se toulám dál v ulicích, co mlčí. To ticho je jedna z mála věcí, co mě dokáže uklidnit. Vítr mi zafoukal přímo do tváře, až se mi rozklepaly zuby. Mlčím - stejně se nezmůžu ani na půl slova.

Stíny se rozplývají na čerstvých kalužích a vítr mě najednou začíná spíše hladit. Pozitivní změna, nebo jen začnám propadat ještě více své úzkosti? Hladí a objímá mě. Náhle si začínám uvědomovat, jak moc mi chybí vřelý lidský dotyk. Jen ta myšlenka toho, že pláč mi začíná být bližší než mí přátelé. Mám já je ještě vůbec? Musím věřit, že ještě stále ano.

Jako by se mi vytratila všechna láska. Jediné, co miluji je moje přítelkyně, úzkost. Toulám se toulám, noha přes nohu, jakoby se každou vtěřinu s každým mým krokem vpřed střídala i nálada.

Takhle to má být?

Jsem jen malá porouchaná dušička,co hledá náplast na dobrovolně způsobené rány a doufá, že ji první déšť chladných slz nestrhne. Kde mám svou náplast?

Najednou jakoby mi zmizela důvěra v sama v sebe. Slza za slzou padá k zemi, tak jak to bývá. A už vím, že toho moc ve své krátké budoucnosti nezvládnu.

Vracím se domů, ale podbízí se mi otázka: "kde mám doma?"
Nemám doma.
Je to jen místo, kde musím trávit čas, s lidmi, kteří mě neberou takovou, jaká jsem nebo jsem chtěla být.
Jasný, to zoufalství v mojí duši, ukamenujte mě!
jen jsem chtěla žít po svém, ne trpět kvůli předsudkům.

Uhrančivý pohled. Provedla jsem něco?
A pravda, vždycky se u mě něco najde, není to tak? Za co mě odsoudili tentokrát?

NEZTRÁCEJ HLAVU, ŽIVOT JE JEN PEKLO, PAK UŽ JE JEN NEBE.


jsem jiná, jsem lepší

30. march 2018 at 18:01 | Kai.
Tenhle článek je o tobě.
A je mi úplně jedno kdo jsi, odkud jsi, jak vypadáš nebo kolik je ti let.
Jsou to zbytečnosti.

Čti pomalu, přemýšlej.

Z pohledu jiných máš chyby. Nejsi na tamto moc hezká, na tohle jsi moc tlustá. Ale prosím tě, odkdy tebe zajímá názor stáda? Přestaň se tím zabývat, je to nepodstatné.

Neřiď se citáty, motty, ani úsudky básníků a snílků. Žiješ v realitě. Sníš, ale jen vlastní sny. Víš, že dnes si dobiješ telefon, ale zítra. Zítra dobyješ svět.

Nepotřebuješ přátele. Přesněji, nepotřebuješ ty falešné ksichty, co se tváří jako přátelé. Radši jsi svůj vlastní nejlepší přítel. Moc dobře víš, že lidé jsou zlý.

Neláká tě materialismus. Směješ se lidem, kteří se celý život snaží upoutat pozornost lidí, které nemají rádi, jen proto, aby jim dokázali, že jsou lepší. Nedává ti to smysl, je to až dětinsky vtipné.

Když si tohle čteš, prohrabáváš si vlasy. Vím to, děláš to pořád, dokonce i ve spaní. Jo, já vím, že bydlíš ve druhém poschodí. Taky vím, že to nebylo jednoduchý.

Strávíš hodiny před zrcadlem. Ale nemaluješ se. Nevybíráš si oblečení. Jen stojíš a pozoruješ svoje křivky. Otáčíš se ve snaze vidět všechny části tvého těla. Připadáš si tlustá. Tlustá pro něj, pro sebe, pro všechny.

Jsi závislá na sociálních sítích. Cítíš se fajn, nespoutaná, ale je to právě facebook s instagramem, kdo tě svazuje v pevných řetězech. Uvědomuješ si to, ale těsnost řetězů ti nedovolí zmáčknout tlačítko ,odhlásit se'.

Necháváš lidi, ať hladí tvoje ego sladkými slovy, i když víš, že bezmála polovina z nich je falešná. Dodává ti to pocit lásky a popularity, ale na co to je, když je to jen iluze?

Často přemýšlíš, někdy až moc. Polemizace tak přechází v nespokojenost a ta zas v deprese. Řeknu ti jedno. Jsi nádherná.

Nádherná v tom, jak se směješ, i v tom, jak brečíš. Jsi nádherná, když se maluješ, ale ještě hezčí jsi, když na sobě nemáš makeup. Věř mi, čím déle trvá tvých pět minut v koupelně, tím méně jsi krásná.

Často si prohlížíš "ideály krásy". Ať už to je tvá spolužačka atletka, nebo jen modelky na instagramech. A čím déle si je všechny prohlížíš, tím méně jsi se sebou spokojená.

Křičíš do tmy spravedlnosti. Chceš mít taky husté vlasy a mezeru mezi stehny. Honíš se za něčím, co je v životě tak nepodstatné. Nedůležité. Nepatrné. A přesto ti to ničí život.

Rádá zkoušíš nové věci, prožíváš ten prvotní pocit adrenalinu a očekávání naplno. Dáváš do všeho všechno. Pro někoho vyčerpávající, pro tebe náplň celého dne. Být dokonalá.

Ráda se fotíš. Většinou fotíš něco na instagram. Někdy jen tak, protože si myslíš, že ti to sluší. Ne, není to egoismus. To je schopnost milovat sama sebe a ta je velmi důležitá.

Nemáš ráda změny. Všechno ti vyhovuje tak, jak to je. Něco se pozitivně nabyté, něco pozitivitu postrádá. Zaměříš se tedy na věci, které jsou pozitivně nedostačující a najednou zatoužíš po změně. Zvláštní výměna názoru během pár vteřin. Trpíš tím téměř ob minutu.

Víš co tobě chybí? Ráno vstaň, postav se před zrcadlo, zhluboka se nadechni a řekni: "Wou, kočko, přijdeš mi hezčí než včera. Ani malovat se nebudeme, vždyť nám to sluší. Tak papa lásko." Místo toho to vypadá nějak takhle: "Wou jsem se lekla. Tyvole čau ty ksichte, bože na té bradě mám nádor nebo co? Radši ahoj večer, doufám, že už tě dneska neuvidím."
Vidíš ten rozdíl? Láska a nenávist.

Říkáš, že to co sis teď přečetla, nebylo o tobě. Že se chováš jinak. Nene, jen si to nechceš přiznat.
Je důležité šířit lásku, ale ještě důležitější je milovat sama sebe. Říct si, že na tohle jsi pyšná a tohle se ti líbí. Jsi nádherná. Nevěříš. Tak si to přečti znovu, mám velkou trpělivost. Stále ne? Znovu. Jsi nádherná. Věř mi.

short story about my past

25. march 2018 at 14:41 | Kai.
Veprostřed prostorné chodby stojí striktně vypadající žena a hystericky ye sebe vyráží nadávky a výčitky adresované drobné černovlasé dívce křčicí se v rohu chodby přímo vedle dvěří. Dívčině se po červených tváří kutálí slzy.

"A navíc jsi byla venku! Vím to! Byly odemčené dveře, ty malá prolhaná mrcho!"

"Ale, ale. Já venku nebyla. Ani jsem neotevřela dveře." dívka ze sebe dostává slova se značnou námahou a pomalu zvyšuje hlas.

"Proč by teda byly odemčené? Já zamykala, lhářko! Bylas venku!"

Černovláska začíná prudce dýchat. Její ruka křečovitě zatíná nehty do stehna skrze látku džín. V tom do chodby vkročí vysoký muž se zamračeným výrazem, otec.

"Co tady vyšiluješ, jsi snad blázen nebo co?!" vyštěkne. "A vypadni za chvíli odjíždíme na chatu."

Za čtvrt hodiny už stojí celá radoby rodina u auta, když v tom dcera promlouvá k rodičům: "Nechala jsem doma léky." pípne tichým nejistým hláskem.

"Mazej." zní reakce jejího otce, načež se vydá za rozklepanou dívkou.

Než jí opět otevře vchodové dveře, promluví: "Nevyšiluj nebo ti rozbiju hubu tak, že se ani v zrcadle nepoznáš." vypadá jako by už skončil. "Ty potvoro." dodá, když už postává mimo dveře.

Za pár minut už všichni sedí v autě a rodiče hustí další urážlivé výčitky do jejich dcery. Nejedou však přímo na chatu, nýbrž se ještě zastaví v dome prarodičů, aby se rozloučili.

Nemusí však ani zvonit, jelikož na dvoře již čekají dva lidé.

"Ahoj ségra, Pavle." pozdraví se matka s ženou a mužem. Po předešlém vzteku téměř ani stopa.

Sotva spolu stihnou prohodit pár slov, už dolů ze schodů vedoucích ke vchodovým dveřím schází starší žena, babička.

"Ahoj všichni," vesele vítá přítomné. "ty jsi brečela?" Pronese udiveně, jakmile si všimne uplakané roztřesené vnučky.

"Ne." zničeně zazní odpověď.

"Ale ovšem, histerka."

"Né, vždyť nemá důvod." ozvou se dvojhlasně dívčini rodiče.

Sotva prohodí pár slov a rodinka už znovu sedí v autě. Otec se otočí k černovlasé hromádce neštěstí.

"Já tě teď takhle budu ztrapňovat, kde to půjde. Jsi vyšinutá, blázen." pronese jakoby nic.

"Jsi na léky, odporná hnusná štětka." Přisadí si matka.

Takhle se rodiče střídají další půl hodiny cesty. Děvče se klepe víc a víc, popotahuje, přičemž dýchá tak prudce, až se začíná dusit.

"Jsem rád, že jsi byla naše dcera, dal jsem ti, myslím vše. Ale už nejsi naše dcera. Jsi mi ukradená."

Dívka se snaží vytáhnout z kapsy neslyšně žiletku. Nakonec ji pouští zpět a zrácí vědomí.

honesty n.2

11. march 2018 at 19:59 | Kai.
V tuhle chvíli bych raději měla sedět nad učením, nebo jakoukoliv jinou prací do školy, ale moje nervy už se opět dostaly do velmi nepříjemného pnutí. Jinými slovy řečeno - perfektní příležitost napsat článek. Už chápu, proč jsem se na blog vrátila. Pomáhá mi to. Jo.

Již dávno jsem tak nějak vystřízlivěla z naivity. Z naivity, že všichni jsou kamarádi. Zejména díky lidem okolo sebe. Pochopitelně. Ale možná i trochu mé vlastní vůli, že jsem byla schopná odhodit růžové brýle a vidět zřetelně, jak se věci mají. Nicméně stále se mé osoby zmocňuje při každém dalším potvrzení, že se nemýlím, neklid. A vlastně i jakýsi smutek.

Pochopila jsem jednu základní věc. Člověk nemůže věřit nikomu. Absolutně nikomu. Není to nijak přehnaně pesimistická myšlenka, která by vycházela z nějakého mého momentálního depresivního stavu. Je to jen čistá pravda. A nejdůležitější je si to umět přiznat. Přiznat si věci sám sobě. Jelikož před vším může člověk utéci, jen ne sám před sebou. Přijde mi, že díky tomu jsem se sice dostala na jakýsi "opustěný kontinent" a začínám odznovu, ale zároveň z mých beder spadla neuvěřitelná zátěž.

Přesto všechno vím, že by se lidé neměli soudit. Vím, že každé jablko jednou bylo nezralé a muselo ujít nějakou cestu, aby dozrálo. Ale z jejich povrchnosti se mi dělá zle. Z jejich umění být tak zlý, až je to dechberoucí, taktéž. Žádná lež není dost dobrá lež. Neříkám, že jsem neomylná. Že vždy mluvím pravdu. Nemluvím a nejsem. Dokáži si alespoň přiznat, kdy opravdu jednám jen ve svém zájmu. Kdy i já jsem sobecky smýšlející, vykonám něco, na co nejsem třikrát hrdá a vzápětí zklamaná ze sebe samotné. Nelžu totiž sama sobě a nejsem pak tím, kdo vytěsní všechny svoje špinavosti, protože jsou v rozporu z jeho představou, že on sám je hodný, milý, upřímný - zkrátka dobrý. A možná bych si za to měla pogratulovat.

Události posledních několika let mě ujišťují v tom, že snad bych neměla být tak hloupá a chovat se vždy čestně. Vždyť přeci často ten nejzkaženější článek má v tom životě setsakramentské štěstí. Mám tedy zůstat dál slepě věřící a spoláhat na boží mlýny? Zřejmě ano. Vlastně ne. Určitě ano. Protože jedině to mě ještě udrží střízlivě smýšlející a zabrání mi to v tom, abych šla skočit z mostu. Ale já se nevzdám. Místo toho si jen každodenně odplivnu nad tím, jak je ten svět prohnilý a jak je mi z něj zle.

(Michodem za příliš obecnou rovinu článku se omlouvám. Možná to způsobí nesrozumitelnost. Ale raději snad nebudu konkretizovat, protože to bych si jen připomněla absurditu situace, která mě k tomuto pocitu vypsání se dohnala. Howgh.)

honesty n.1

5. march 2018 at 19:45 | Kai.
Právě jsem přemýšlela nad tím, co bych řekla, kdyby mě někdo požádal o můj názor.
Moje přirozenost by mi velila upřímně vychrlit všechny chyby a nedbat na výraz druhé osoby.
Jenže tím, že bych to té osobě řekla, tak bych nejspíš ztratila nějaké to kladné hodnocení. Nikdo přece nechce slyšet upřímný názor. Přiznejme si to: jsme radši, když nám lidi mažou med kolem pusy.
I já jsem taková. Jsem ráda, když mi někdo lže jen, abych se necítila vážně strašně. Já to dělám taky. Nebo se alespoň snažím.
Někdy mi trochu ujede jazyk a ze mě vypadne věta, která není zrovna dvakrát přívětivá.

Ale když jde o něco vážně důležitého, tak jsem naprosto upřímná. Nezapírám. Nelžu.
Myslím si, že právě v těchto situacích si to upřímnost přímo vyžaduje.
Nemám ráda řešení důležitých věcí, ale mám ráda upřímnost. Trochu paradox.

Já jsem ráda upřímná, cítím se potom líp. Ale spousta lidí nerada slyší upřímný názor.
Proto se občas zašiju do nějakého pytle samoty a upřímně vyjadřuju svoje myšlenky nahlas. Ve většině případů se od nadávek dostanu k pláči, ale to bývá zaviněno tím, že se cítím nepochopená. Je lepší to ze sebe dostat hned.

Vážím si lidí, kteří jsou ke mně upřímní. Nevadí mi, že to zrovna není nějaká lichotka. Aspoň se z toho můžu poučit a změnit to.
Lichotky se mi dost špatně přijímají, protože sama moc dobře vím, že to jsou nadsazené věty. Nikdo přece není nejlepší, krásný, nebo dokonce chytrý.
Nejlepší není nikdo, to prostě nejde. Vždycky tu bude někdo lepší.
Všichni jsou svým způsobem nějak oškliví, a proto nikdy nemůžou být krásní.
Když někdo o někom řekne, že je chytrý, tak je to ve většině případech jen proto, že se mu zdá chytřejší, než pár lidí z jeho okolí.
Taky mě lichocení uvádí do rozpaků. Nevím, jak mám odpovídat.
S uznáním problém nemám, jsem za něj ráda. Ale lichotkám moc nevěřím a nerada je přijímám.

jealous bitch

25. february 2018 at 20:39 | Kai.
Žárlivost. Říká se, že ten kdo nežárlí, nemiluje. Že žárlivost je projevem toho, že vám na druhé osobě záleží. Projevem toho, že se bojíte, že byste o ni mohli přijít. Na druhé straně příliš velká žárlivost dokáže vztah dokonale zničit. Člověk si připadá kontrolovaný na každém kroku. Připadá mu, že mu ta druhá osoba nevěří. Ale to nemusí být vždy pravda, ikdyž to tak na první pohled může vypadat..

Když si představím sama sebe, mám chuť si jednu vlepit. Žárlivost je pro mě dost známé slovo, bohužel. Pokud máte někoho opravdu rádi, ale te člověk vás dost zklamal, je těžké se z toho jen tak oklepat a žít dál, jako by se nikdy nic nestalo. Pokud vás někdo jednou podrazil, prostě se bojíte, že se to stane znovu. A to je přesně ten důvod mojí žárlivosti. Žárlím, protože mám strach. Strach, že přijdu o někoho koho miluji. Moje žárlivost je zaměřená na všechny, které se kolem něho motají, což mě celkem děsí.

Nikdy jsem nežárlila, tak nevím proč zrovna teď musím. Nemůžu říct, že bych mu nevěřila. Věřím. Ale problém je v tom, že nevěřím sama sobě. Nechápu jak může být se mnou, když ony je tak krásné, vtipné, zajímavé. A já jsem nudná, obyčejná a není na mně nic úžasnýho. Nechápu proč si vybral mě a ne je. Mám strach, že si uvědomí, že udělal chybu. Proto žárlím.

Chybí mi sebevědomí a to je ten můj problém. Myslím si, že to je důvod žárlení u hodně lidí. Kolikrát nemusí být chyba v té druhé osobě, ale v tom člověku samotném. Neuvědomujeme si, že druhá osoba nás má vážně ráda, že pro ni jsme dokonalí. Kdybych měla aspoň nějaké sebevědomí, možná bych si něco takového uvědomila a nežárlila už tak moc. Ale to bych potom nebyla já.

long distance relationship

10. january 2018 at 19:59 | Kai.

Den za dnem usínáš sama.
A nemůžeš jít ze svým klukem jen tak do kina. Nebo jen tak ven.
Proto je každé rande jako malé světýlko mezi ostatními dny.
Světýlko, které přichází párkrát za rok.

Mimochodem každé rande je jako první rande. Trochu divné a trochu trapné.

Fotíš spoustu fotek, které si s ním vyměnuješ. Jen abys věděla, jak dneska vypadá.
Celé dny neslyšíš jeho hlas. A když ti někdy zavolá rozruší tě to, zvedne se ti tep.

Prakticky trávíš dny na facebooku, který nesnášíš.
Nesnášíš sociální sítě a miluješ je. Protože je to hlavní kontakt s ním.
Takhle s ním trávíš "společný" čas.

Jsi alergická na slovo "říkat" protože je to ve skutečnosti jenom "psát".
Nic si neřeknete, všechno si napíšete.

Někdy vyšleš do časoprostoru, větu, že ho miluješ.
Ale on si tu zprávu třeba ani v reálném čase nepřečte.
Může ji číst za několik hodin. Kdy ty budeš sedět a zírat do počítače a čekat nějako reakci.
Které se nedočkáš, protože v slzách usneš.

Často přemýšlíš a užíráš se, jestli je tak daleko a tak dlouho bez holky.
Jestli mu věříš, že tě znovu nepodvede. Pochybuješ o všem.

Žárlíš i na prodavačku v obchodu nebo na spolužačku ze školy.
Každý s ním tráví víc času, než ty.

Všichni okolo ti říkají, že jsi naivní.
Všichno okolo na tebe koukají jako na mimozemšťana.
Připrav se na to, že tě nikdo nepodpoří. Člověk v normálním vztahu vztah na dálku nepochopí.
Nikdo nebude vědět, kolik síly tě to stojí.

210 the best days with him.
 
 

Advertisement