diary

rest in peace my love n. 2

Thursday at 21:12 | Kai.
Vyděšena vším. Zděšena sama sebou. Trhala si vlasy a křičela. Sténala jako mučené zvíře v kleci.

Prudce se probudila. Celá spocená odhodila peřiny z postele. Vstala, zamířila do kuchyně, kde zapnula kávovar a odešla se osprchovat.

Po dlouhodobém vztahu chtěla být sama. Ne proto, že by by ho nemilovala. To ona milovala, ale bála se toho.

Její láska jí bolela. Chtěla svobodu od pout. Chtěla se zbavit emocí. Emoce jí bolely. A bolest jí byla milá a kromě ní, jí nic netěšilo. Uvědomavala si, že je nemocná.

Chtěla být sama. Byla uzavřená. Bála se emocí, bála se jejich složitosti. Nechtěla přátele, ale přátelé chtěli ji.

Přemýšlela, nespala. Přemýšlela o sobě. Přemýšlela o světě a životě. Nespala již třetí den, byla k smrti unavená.

A tak končí ten sen,

když padne poslední sbohem.

Když hřeje zápěstí,

smutkem i štěstím.

Usnula.

rest in peace my love

2. november 2017 at 19:48 | Kai.
Po tváři se mi spustili nové slzy. Jako by mi někdo lámal srdce na kusy. Jako by mi silou vrážel do hrudníku dýku. Jako by mě položil na rozpálené kameny, které mi do mé zlomené maličkosti vypalovaly hlubokou propast, do které jsem propadala. Dvěma slovy, bolí to.

"Je mi to líto." Zašeptal a sklopil pohled ke svému klínu.

Je ti to líto? Fajn. To přece mohu říct i já. Taky mi to je líto. Je mi to líto, že jsem ti věřila. Je mi líto, že jsem ti odevzdala své nyní už na kusy rozlámané srdce, že jsem ti dala kus sebe, kus mé duše a dovolila ti nahlédnout pod mou ocelově pevnou skořápku, na kterou jsem byla tolik hrdá, jež jsem si za ty roky tvrdě vypěstovala. Tobě jsem dovolila, abys odkryl její povrch, dovolila jsem sama sobě ti důvěřovat a prozradit i ta nejtemnější tajemství, jež mě tolik sužovala. Je mi to líto, že jsem ti dovolila proniknout do mého soukromí, do mého intimního světa a odhalit své já.

Je mi líto, že tys to takto zneužil. Že ti vůbec nedochází, jakou pro mě má cenu to všechno , čeho jsem se ale už dávno vzdala, když jsem svlékla svou chladnou masku ledové královny. Kvůli tobě. Všechny jsem ti darovala a ty sis toho samozřejmě nevážil.

Ale namísto toho jsem řekla jen: "To nemusí."

Nemusí tě to mrzet. Ty si budeš užívat se svým novým objevem, zatímco já budu ta, která bude marně čekat v posteli při mihotavém světle lampy na svého dokonalého prince. Jenže ten, hádej co, už nepřijde. Už ne.

"Miloval jsem tě, ale už to prostě není ono."

Jasně. "Hm."

"Promiň mi."

Nikdy. Nikdy ti to neodpustím, nikdy ti neprominu, že jsi vtrhl do mého pokojného života a zanechal za sebou jen zmatek, žal, bolest a slzy. Celý vodopád slz. Celé moře, celý oceán.

"Jasně." Nadechla jsem se a uhladila si svou košili světle modré barvy. "Ty taky promiň."

Zamračil se. "Za co?"

"Myslím sám sobě." Usmála jsem se. "Sám sobě za tu bezcitnost." A než stačil cokoliv namítnout, schoulila jsem se do klubíčka a začala nezastavitelně brečet. Pryč od něj a vzpomínek, kterými mě toto místo doslova mučilo. Obklopovaly mě útržky těch krásných chvil, které jsem v domnění hluboké lásky a prožila s někým, kdo mě nemiloval.

Láska zkurveně bolí.

but I'm only human after all,

2. october 2017 at 20:49 | Kai.
Právě teď bych se měla učit. Problém je v tom, že se mi nechce.

Víte, nedávno jsem přemýšlela nad tím, že mě až tolik nebaví dělat věci, které se ode mě čekají. Nechci být pořád jen ta pečlivá, pracovitá a nevím jaká ještě holka, za kterou mě všichni mají. Nechci být člověk, který musí být automaticky vždy nějaký, ať se cítí jakkoli. Ono asi ani nezáleží na tom, jaká jsem, ale na tom, jak mě vnímají ostatní a možná je to zvláštní, ale nějakým způsobem mě to svazuje. Svazuje mě to, že lidé ode mě čekají vždycky to samé - úspěch a vlastně i určitou "dokonalost".


Tlak okolí. Poslední dobou ho vnímám až moc silně. Lidé očekávají. Je jim jedno, jak se cítím, zkrátka jen čekají, že se mi všechno povede, že vždy a ve všem dosáhnu dobrého výsledku. Ale mám pro vás novinku - já jsem taky jenom člověk. Taky se můžu jednoduše splést. Stejně jako každý. Tohle ale očividně lidé v mém okolí nechápou. Nikoho nezajímá, jak se cítím, když se mi něco nepovede. Všichni zkrátka vnímají jen to, že jsem v něčem neuspěla.

Každému se někdy něco nevydaří, ale v tom případě nechápu, proč bych právě já měla být v tomhle ohledu jakousi výjimkou a proč by se právě mně mělo vždy všechno podařit. Opravdu by mě zajímalo, jak by se ostatní cítili, kdyby byly na mém místě. Kdyby neustále pociťovali tlak okolí. Kdyby jim stále bylo nenápadně naznačováno, že něco jiného než úspěch u nich nepřipadá v úvahu.

Neměla bych si toho všímat, já vím, ale je to těžké. Je těžké nevnímat to, že vaše okolí určuje, po kterých kolejích se v životě máte vydat..

i wish for the last time

18. september 2017 at 18:00 | Kai.
Do prázdného pokoje vejdou dva lidé. Podle jejich fyzické podoby zdánlivě bratr a sestra.
Hnědovlasý chlapec se soustředěným výrazem a za ním nervózně se tvářící blondýnka. Patrně někoho hledají.
Zprvu se pouze rozhlíží, stojíc u dveří místnosti. Po chvíli však chlapec vkročí za práh, načež začne prohledávat místnost. Dívka ho nejistě následuje.
Najednou se blondýnka zadívá k velké posteli, která stojí kus od okna. Na malý moment váhá, ale nakonec se vydá směrem k posteli.
"Luke." Vyděšeně vydechne bratrovo jméno, s čímž se zničeně, se slzami v očích smáčejících její pomalu rudnoucí tváře sesune k zemi.
Jmenovaný rychle přeběhne místnost k posteli, kde se nakloní přes svou mladší sestru. Jakmile zahlédne to, co ji tak vyděsilo, okamžitě popadne mobil. Na zemi leží drobná černovlasá dívka, po rukou i nohou tenké hluboké rány. Levá ruka jí volně splývá podél těla, smáčená od krve, která se pomalu ale jistě vsakuje do sněhově bílého koberce.
Ne, nesmí jí ztratit, ne po tom, čím vším si už prošli.

Dva sourozenci sedí s rodiči v dlouhé stroze vybavené chodbě. Nemocnice. Proti lavičce, na níž všichni čtyři sedí, jsou velké bílé dveře s tmavou číslicí. Přejde několik minut. Stále se nic neděje. Matka se jen vyčerpaně opírá o svého manžela, který se naprosto s kamenným výrazem dívá před sebe. Černovlasý chlapec pouze nepřítomně hladí blondýnku ve vlasech, přičemž ona sedí pouze na půl s hlavou položenou na bratrových stehnech. Uplyne dalších několik minut a dveře se konečně bez sebemenšího zvuku otevřou. Vyjde muž v bílém plášti, zeptá se rodičů na pár otázek, poté jako kdyby to měl už nacvičené, promluví. "Stav vaší dcery je stabilizovaný. Ačkoliv ztratila poměrně mnoho krve, bude v pořádku. Pokud nenastanou nějaké nečekané komplikace, bez následků." Jakmile doktor domluví, sourozenci jen němě zírají, jako kdyby jim plně nedocházel význam slov, jejich matka se rozbrečí, kvůli čemu zaboří tvář do manželova ramene, který se stále neměnným výrazem sleduje doktora. Pouze stroze přikývne naznak, že pochopili.

Noc. Všude tma. Ticho v místnosti ruší pouze pípání přístrojů u postele, kde leží ona černovlasá dívka. Najednou sebou prudce trhne a otevře oči. Vydá tichý sten, po němž začne nechápavě těkat očima po nemocničním pokoji. Se smutným, až zdrceným výrazem sklopí hlavu do strany, jemně na chvíli přivře oči a zhluboka se nadechne, přičemž jí po tváři steče jedna jediná osamělá slza. Copak není šťastná, že žije? Že dostala druhou šanci?

V tom samém pokoji, jenž ve dne a už bez přístrojů sedí na posteli dívka napojená na kapačku. Ale není sama. Okolo ní sedí její rodina. Avšak místo opory se jí zejména ze strany otce dostane jen výčitek a křiku. "Jak můžeš být tak blbá, aby ses pokusila vzít si život? To si opravdu tak blbá? " Žena vedle něj, dívčina matka, mu konejšivě položí ruku na rameno, jenže on sebou trhne, zvedne se ze židle, s čímž naštvaně vypochoduje z místnosti. Matka se skloní ke své dceři, se slzami lesknoucími se v jejích jindy tak vesele zářících oříškových očích, políbí svou dceru. Poté se slovy, že je to vše těžké, opustí místnost. Jakmile se otočí, slzy spustí její oči a začnou líně stékat po bledých lících. "Promiň." Blonďatá dívka se rozbrečí. "Tohle je moc." Kousajíc si spodní ret skoro až do krve odběhne pryč na chodbu, odkud se zprvu ozýval mužský křik. Nyní už jen ženské vzlyky prolínající se s konejšivým mužským hlasem.

"Tak už běž!" Dívka na lůžku vyštěkne na svého bratra, aniž by mu věnovala jediný pohled.
"Ne." Šokovaně se otočí na chlapce, který se mírně usmívá. "Já tě v tom nenechám."
"Ale.." skousne si ret a vypadá, že každou chvíli začne také plakat. Chlapec jí jen položí ruku na její drobnou dlaň. "Jsi moje sestra. Už jsme spolu prošli tolika věcmi, že to s tebou nikdy nevzdám. Zvládneme to." Po tomhle malém proslovu ji jemně sevře v objetí. Černovláska se rozbrečí, ale on ji nepustí, jen jí jemně krouživými pohyby hladí po zádech, tak jako matky hladí svoje plačící děti.

Pokud je v takovéhle situaci ještě vůbec nějaká pomoc, je to jedině psychická opora od těch, na kterým nám záleží. Pokud tu nejsou oni, není skoro žádná šance na záchranu. Není proč. Proto věřím, že takhle má ona dívka šanci přežít. Pokud by ji v tuhle chvíli opustil i bratr, který při ní jako jediný zůstal stát, pravděpodobně by dopadla špatně. Ale je jen a jen na vás, jestli a jak si konec příběhu domyslíte.

past n. 1

6. september 2017 at 18:00 | Kai.
- Udělala bys to?

- Co?

- No, změnila bys svou minulost?

- Ne, proč?

- Tvůj život nebyl a není hezký.

- To kurva není tvá věc.

- Prosím, nenadávej.

- Tak promiň.

- Ale třeba by to pak bylo lepší, kdyby jsi věděla, jak to dopadne, tak bys to mohla ovlivnit..

- No, ale mohlo by to bejt ještě horší a to přeci nikdo nechce a i přes všechny ty sračky, je to vlastně hezký. Nemám si na co stěžovat.

- Ale, ale.. tebe nezajímá, jaké by to bylo hezčí, jaké by to bylo?..

- Co jaký by bylo? Jaký by to bylo, kdybych se nechytla tamtěch? Jaké by bylo kdybych neprožila, to co se stalo? A jaké by bylo všechno to ostatní?

- Ano!

- To mě nezajímá, bylo by to třeba ještě horší, třeba bych už nebyla živá. Ne, chtít změnit minulost, není dobré řešení, s tou stejně nic neudělám a nemá cenu o tom přemýšlet.. Musím se soustředit na přítomnost a budoucnost.

- A víš, že máš pravdu. Vlastně jinak bych tě neznal a nemohl bych se tě zeptat na tuto otázku a možná by mi trvalo, déle pochopit, že ani já nechci měnit minulost a že jsem vlastně rád.

Možná chtěla ještě něco říci, ale jen se na sebe podívali a on jí zamával, otočil se na podpatku, se slovy: "Uvidíme se!" Nebyla si jistá zda to myslí vážně, možná se snažil zmizet, aby ho nikdo s ní neviděl..
 
 

Advertisement