shits

*stydlivě se přihlásí.* Jo, žiju.

31. august 2017 at 18:00 | Kai.
Znáte ten pocit, když chcete odeslat článek ale blog vám na to odpoví: "Text článku nesmí být prázdný."
Jo, znám ho moc dobře.
A jo. jsem zde.
To to dalo zabrat.

Nikdy. To je dlouhá doba. Nikdy. Nahání trochu strach. Už nikdy? Je mi z toho smutno. Proč nemůže být zase někdy? Nechci nikdy.

Ano, taková představa ve mně vyvolává smutek. A myslím, že nejsem sama. Už nikdy zkrátka nebude to, co bylo. Jsem v nějakém divném rozpoložení a vbíhají mi slzy do očí. Já to tak nechci. Nikdy se mi nelíbí. Ale nezměním to. Už to tak prostě je. A nebo ne, ale my si to neuvědomujeme. Kdo ví.
Měli bychom si víc užívat život. Nehnat se tolik za.. něčím. Bůh ví, co to je. Stačí jen zpomalit. Víc věcí si uvědomíme a práce, škola a jiné starosti, povinnosti pak půjdou snáz. Nebudeme z nich tolik vystresovaní. Ale je to těžké. Okolí nás stejně strhne a budeme se hnát za tím něčím.

Zkuste někdy, až půjdete cestou, kudy chodíte denně, se zastavit, opřít se o zídku, posadit se na lavičku nebo do trávy a zvednout hlavu k obloze. Znáte vůbec tenhle pohled? Udělali jste to někdy? Ptáte se proč? A proč ne?

one more time

14. august 2017 at 18:00
Krásný letní večer.. Dlouhé dny a venku plno lidí, děti, mladí i staří.. Všichni se dobře baví.. Každý po svém.

Uvnitř panelového domu nad parkem v jednom z bytů sedí na koupelnovém okně mladá dívka.

Proč nešla ven? Co ji tu drží v tuhle dobu?

.. zvoní na konec hodiny. Studenti vyrazí ze tříd. Pro dnešek už všichni opouští stěny učeben a mizí za letními radovánkami.
Mezi posledními jde i ona dívka. S nikým se nebaví.
Nechce? Nebo se nechce nikdo bavit s ní? Vypadá ale, že je s absencí konverzace spokojená. Co chvíli si popotáhne kraťasy trochu níž a jakoby nevědomky, vlastně už ze zvyku, si přejede po ruce.
Skrývá snad něco?

Kdyby se nyní někdo podíval blíž, viděl by, že ji po tvářích stékají slzy. Dívá se před sebe, ale nevypadá jako osoba sledující něco před sebou. Její pohled však občas sklouzne někam dolů. Na nohách ale nedrží žádný předmět ani zvíře. Aby člověk zjistil, co jí přijde tak zajímavé na jejích nohách, musel by stát přímo s ní v místnosti.
Na stehně má plno již zhojených jizev. Jak se tam asi dostaly?

.. Je to ona. Pravděpodobně její přibližně o rok mladší verze.
Skrývá se v záchodové kabince, na tvářích zaschlé cestičky od slz a jedna z nich na ještě nedokončené cestě stéká po její pláčem zrudlé tváři.
Kap. Poslední slza dopadla na podlahu malé kabinky.
Ale není jedinou tekutinou, která teď pomalu zasychá u dívčiných nohou.
Spolu s ní tam jsou ještě malé červené fleky, takové maličké loužičky. Krev.
Mezi tichými, takřka neslyšnými vzlyky dívka zašeptá.
"Už nikdy víc."

Mezi starými jizvami se však, v rozporu s jejími tehdejšími slovy, skví tenká rudá čára.
Rozhodná a pevná linka jako zářez provedený lékařem, když při operaci použije skalpel.

Co ji k tomu počínání vede? Svěří se někomu?
Podaří se jí přestat dřív, než bude pozdě?

To nikdo neví. Protože každý jsme strůjcem vlastního osudu.

Proč jí ale někdo trochu nepomůže, nepopostrčí správným směrem?

To by to musela někomu říct, alespoň naznačit.

To by si ale sama musela uvědomit, co dělá.
Nikdy totiž nepomůžeš nikomu, kdo to sám nechce.

Ani kdybys byl ten nejučenější psycholog světa.

nebuď ovce

26. july 2017 at 16:00
Rozhořčení, které mě nutí k napsání tohoto článku, pomalu překračuje hranice. A takové emoce cítím jak ve škole, na ulici, tak i na internetu. Nejedná se o nic jiného, než o lidi, kteří nemají dost vlastní fantazie, odvahy, či něčeho úplně jiného a nechci se po tom ani pídit, že musí neustále okoukávat věci od ostatních a v naprosté přesnosti je aplikovat na sebe.


Zastávala jsem názor, že citát "každý je jiný", je jeden z nejpravdivějších, které na světě kdo řekl, jenže pomalu to pro mne ztrácí smysl a jak vidím, pro pár jedinců ho to ztratilo úplně.

Budeme mluvit o jedinci, dívce X, která ta tři kouzelná slova řekla nespočetněkrát, ale skutek utek, bez jediné váhy. Jakoby to říkala jen naprázdno a pro vyplnění přerušení mozkových aktivit. Tato dívka je jakýsi chameleon, který mění barvy podle toho, v jakém prostředí právě je a kterou barvu po ní společnost žádá, bez jediné známky inteligence. Barvy mění podle barev ostatních, protože chce být stejná na každý atom v těle. A moje otázka zní jasně: Proč to X dělá?

Snažím se již třičtvrtě roku najít odpověď a bez jediného záblesku naděje. A co je vlastně to nejhorší? Odnáším to já a zároveň jí lituji. Já, která se naprosto nespokojí se zapadnutím do davu. Neberte mě špatně, nebo třeba namyšleně, já jen nedokážu být ovce. Nedokážu být stereotypní, nevyčnívat a být stejná jako druhý člověk na planetě. Potřebuju mít svou svobodu, své místo ve světě, kde budu já, originál a nebudu mít kopie. Každý by měl být originální. Brát inspiraci, ale nekopírovat.

Prosím, dívko X, lichotíš mi, ale přestaň s tím.

Někdo nad tím mávne rukou a já to chápu. Myslím, že tak před rokem bych se člověku, jako jsem teď já, vysmála. Ono co to je? Pf, to musí být skvělé mít někoho, kdo má stejný vkus a styl, ale o tom to není. Není to zalíbení ve stejných věcech. Je to jako u malých dětí - "On to má, já to chci taky!". Hračka zůstává ležet, dokud o ní nemá další dítě zájem. A když, začnou se o ní strkat, prát, hádat. O hračku, která byla naprosté passé. A já se cítím jako to dítě, které tu krásnou starou hračku našlo a chtělo si hrát, ale on mi jí bere. Něco, co mě mělo dělat šťastnou.

Nevím, kolik z vás to třeba pochopí, nebo bude mít stejný pohled. Zním tu asi sobecky, nepříjemně a s nosánkem nahoru a za to se omlouvám. Opravdu tu nechci nikoho urážet, o to se opravdu nesnažím, jen říkám svůj názor.

Mějte se hezky,
adiós.

má plodová vodka

14. july 2017 at 16:00
Zdálo se mi, že mě na veřejných záchodcích pochcal starý japonský úředník.
Mám tuze bohatý vnitřní život.


"Protože nejsi schopna milovat lidi, pouze situace."


"Jsme vedeni očekáváním smyslu. Apriori vnímáme svou existenci jako smysluplnou..."
Uh, tak to jo.
Jakože fakt?
"...A pokud ne, je něco v nepořádku a zřejmě bychom měli vyhledat odbornou pomoc."
Uh, tak to jo.

Facka od reality.

Jsem zajatcem subjektivního vnímání.

Potřebuji tě hlavně proto, abys mne držel nohama na zemi.

Myslím, že nechci být dobrá ve své depresi.

Myslím, že už se nechci snažit o to,
aby byl můj život "přinejmenším tak zábavný jako masturbace."

Asi jsem pochopila, že svoboda je především zodpovědnost.
Asi dospívám, hahaha.
Hahahahaha.

Jsem zavalena podněty, informacemi, emocemi a nestíhám je ani pojmout, natož zpracovat.
Nemohu mluvit, protože nemám jasno v tom, co si myslím,
a přesto mám pocit, že si myslím o tolik více než kdy jindy.

Uh.

"Svobodný můž nenarušuje svůj klid pocity opovržení a rozhořčení.
Čeká mě ještě práce na zvládání vlastních emocí."
I. D. Yalom - Problém Spinoza

Říkejme tomu důležité maličkosti.
 
 

Advertisement